Petře, Slovácké divadlo uvedlo nedávno v premiéře novinku, autorskou koláž Zoji Mikotové a Ivy Šulajové KDY bude po válce. Ty v inscenaci nejen hraješ, ale ujal ses i hudebních korepetic. Jak jsi dokázal tyto dvě odlišné činnosti během zkoušení spojit?

Těžce. Ale nakonec dokázal. Když jsem paní režisérce kývl na to, že bych se ujal korepetic, netušil jsem ještě, kolik hudebních čísel hra bude obsahovat (je v ní 22 zpívaných čísel!) a kolik textu mě samotného ve hře čeká. V době, kdy už všichni ostatní kolegové znali své texty zpaměti, já se je teprve začínal učit. Předtím jsem se soustředil především na hudbu, na to, aby se ostatní všechny hudební čísla naučili co nejlépe. Protože se někdy zpívalo i do mých vlastních monologů, bylo těžké odpoutat se od toho, neposlouchat jestli je to dobře, jestli je intonace správná, jestli všechny hlasy ladí, tak jak mají. Zpočátku jsem tomu dost podléhal a vlastně jsem nebyl schopen soustředit se na činohru. K tomu tu byla ještě hra na housle jako doprovod k několika písním. Zkrátka bylo toho opravdu dost.  Ale myslím, že v generálkovém týdnu jsem to úspěšně doklepl do zdárného konce.

Můžeš prozradit, jak vlastně korepetice v divadle probíhají a jak to kolegům šlo?

Především se na to musí vyhradit čas. U muzikálů je to celkem spravedlivě rozdělené. Tady jsme se soustředili především na činoherní stránku hry. Určitě bych si toho času přál víc. Ale i tak jsme si paní režisérkou báječně vycházeli vstříc. Dala mi prostor, aby se to všechno zvládlo. A jak to probíhá? Zkusím to vzít co nejstručněji. Nejdříve se musím s písní seznámit já. Někdy podle not, někdy podle nahrávky. Pak to samé dostanou i kolegové. Já sedím u klavíru a postupně přehrávám notu po notě, hlas po hlase. Hlídám, aby to bylo správně intonačně, výrazově, rozděluji je do hlasů, vymýšlím, jak to udělat, aby to bylo co nejideálnější, než s tím půjdeme do prostoru jeviště.

To zní jako docela náročný proces.

V tu dobu je samozřejmě nejlepší, abychom to znali také již zpaměti. Často se musí vymyslet, jak propojit činohru s písní, kdy kousek v určité situaci ubrat, kdy přidat, jak chytit ten správný začáteční tón apod. A hlavně opakovat, opakovat, opakovat. Dokud to není naprosto zažité. A i když je, přesto se před každým představením ještě všechny písně přezpívají a zopakují.

Naštěstí já mám tak bezvadné a talentované kolegy, kteří tohle všechno bezvadně zvládají, a práci korepetitora mi tím vlastně velmi ulehčují. Vždycky jim říkám: „Ale no tak, už jsme přece zvládli i těžší věci.“

Autorem hudby a hudebního nastudování je český bubeník, zpěvák a hudební skladatel Zdeněk Kluka. Byla jsem na premiéře a myslím, že hudba není úplně jednoduchá. Jak to vnímáš ty, a bylo těžké zvládnout hudební party?

Se Zdeňkem Klukou jsem spolupracoval jako korepetitor podruhé. A myslím, že si docela rozumíme. Dokáže mi jasně nastínit, co by která píseň měla mít, jakou by měla mít náladu a jak by měla v konečném provedení znít. Ale dává mi taky svobodu toho, jak s tím budu pracovat. Když jednou po nějaké době přijel na zkoušku, podívat se, jak naše práce postupuje, prohlásil, že jel naprosto zbytečně. Je to samozřejmě nadnesené, ale potěší to.

A ano, někdy jsou to náročnější party, ale platí, co jsem řekl o hereckém souboru Slováckého divadla v odpovědi na předchozí otázku. Navíc, já mám tu výhodu, že jsem jedním z nich a znám je. Vím, co si kdo může dovolit, co od něj můžu očekávat, jaké má hudební kvality, takže ta spolupráce je pak jednodušší a výsledek diváky jistě potěší. Mě tedy potěšil.

Inscenace se vrátila k tématu první světové války a ty hraješ vojáka. Máš rád historii?

Popravdě, ve škole mi to moc nešlo. V dějepise jsem docela plaval. Dnes se ale rád dozvídám nové věci a rozšiřuji si obzory. O první světové válce jsem popravdě moc nevěděl, mám pocit, že historicky ji překryla ta druhá. Takže jsem si rád doplnil vzdělání (směje se).

Pomalu se blíží divadelní prázdniny. Přemýšlíš už, jak budeš trávit volno?

Něco málo naplánovaného mám, ale zatím je to pro mě dost vzdálená realita. Ale na odpočinek se samozřejmě těším.

Děkuji za rozhovor!

Blanka Šmejdovcová