Marie, poprvé jste si zahrála v devíti letech ve zlínském divadle. Předpokládám, že to bylo s tatínkem Pavlem Majkusem, který tam v té době byl v angažmá?

Jasně, s tatínkem. Byl to Strakonický dudák a my jsme tam hráli jeho děti.

Tehdy jste přičichla k herectví a řekla si, že byste se mu chtěla věnovat?

Vůbec ne. Já jsem se tomu spíš bránila. Pak se ta otázka znovu objevila, až když se rozhodovalo, co budu dělat za střední školu. Jako první volbu jsem měla veterinu. A teprve moje druhá volba bylo herectví.

Na veterinu vás nevzali, nebo jste se pro to herectví nakonec rozhodla?

Myslím, že tehdy už v osmičce bylo jasné, že veterina by byl krok úplně vedle, nemám žádné talenty, které by se s prací veterinářky slučovaly, snad až na lásku ke zvířatům. Začala jsem tedy chodit do dramaťáku a tatínek mi pomáhal s přípravou na zkoušky na konzervatoř.

Jak si vás našla role Marušky z Dvanácti měsíčků?

Zazvonil mi telefon a z České televize mě pozvali na casting právě na tuhle pohádku. Tak jsem jela do Prahy a tam nás bylo asi šedesát lidí.

Co se na castingu dělo?

Byl tam režisér Karel Janák, zkoušeli jsme různé scény a hlavně dvojice, které by se k sobě hodily. Zajímavé je, že mě a Romana Vojtka, kteří jsme nakonec hráli hlavní role, nezkoušeli dohromady vůbec (smích). Myslím, že nakonec jsem tu roli dostala díky tomu, že jsem lyžovala i jezdila na koni. Protože to bylo asi náročné skloubit do jedné herečky, ostatní tuhle podmínku nesplňovaly. Člověk opravdu neví, jaká dovednost se mu kdy bude hodit.

Pohádku jste natáčeli tři roky. Kde jste našli tolik sněhu?

To bylo asi hlavně díky těm třem letům, vždycky nějaký byl (smích). V Rožnově pod Radhoštěm je docela chladno a na Lysé hoře byly dokonce kopce sněhu. Akorát se to vždycky tak sešlo, že jsme chytili konec závějí, a protože pak přišla obleva, museli jsme některé scény překládat na další rok.

Které okamžiky z natáčení vám nejvíc utkvěly v paměti?

Pamatuji si spíše dojmy z lidí. Určitě nejvíc pana Postráneckého, jakou měl v sobě vlídnost. Taky si vzpomínám, jak byla neuvěřitelně napěchovaná scéna kolem chalupy, kdy se nápadnice hrnuly na Karla. Já jsem ten den natáčela velmi málo a když jsem se tam pak objevila, byla jsem z těch davů hodně překvapená. To byl silný zážitek. A taky si pamatuji pocit ze skanzenu, jak se nažívalo v těch starých chalupách. Pokud tam nejdete jako návštěvník muzea, ale když tam opravdu jste a máte možnost dotýkat se věcí a fungovat tam, to na mě hodně zapůsobilo.

Když pohádka po letech příprav poprvé konečně běžela v televizi, dívala jste se?

Určitě. Pohádku už jsem tehdy viděla v předpremiéře s ostatními tvůrci a při premiéře v televizi jsem velmi nervózně seděla u nás v obýváku a čekala, co na to rodina řekne. Sourozencům i rodičům se tehdy naštěstí líbila.

Ta pohádka byla hezky přijata, televize ji opakuje každé Vánoce. Ale vy už jste se v dalších televizních projektech moc neobjevovala. Byla to vaše volba?

Díky Dvanácti měsíčkům i díky divadelním pokusům, které po ní následovaly, jsem dospěla k tomu, že by to chtělo vyzkoušet ještě něco jiného. Takže jsem vystudovala předškolní pedagogiku a vrhla jsem se naplno do ní. Trochu za to také mohl Matouš Ruml, se kterým jsme jeli na představení a on mi vyprávěl o lesní mateřské školce, kam dochází jeho syn. Myslím, že to byl ten moment, kdy jsem si řekla, že to je něco pro mě. Nedlouho na to jsem už při studiu pracovala v Lesní mateřské škole.

Takže co dnes dělá princezna Maruška?

Dnes hlavně tráví čas s půlroční Elinkou a pětiletým Timíkem. Jinak se považuji za průvodkyni v lesní školce.

Viděl už váš syn pohádku s maminkou v hlavní roli?

Až na pár dramatičtějších scén ji už viděl celou a vypadal na konci velmi pyšně, pak všem povídal o tom, jak maminku viděl a ptal se jestli už to taky viděli.

A vy se na Dvanáct měsíčků díváte ráda? Někteří herci se na sebe dívají neradi…

Taky se na sebe nerada dívám a nerada se poslouchám, ale ta pohádka už je takový historický kousek a už jsem ji viděla tolikrát, že už si ke mně našla cestu (smích).

Jaké pohádky ještě patří k vašim Vánocům?

Určitě Tři oříšky pro Popelku a Sedmero krkavců.

Chtěla byste se ještě někdy vrátit k herectví, nebo už jste jen a pouze pedagožka?

Myslím, že nikdy nebudu jen a pouze cokoli, a určitě bych nic takto neuzavírala. Ale že bych aktuálně cítila nějaké nutkání vrhat se na prkna a před kameru, to necítím. Jediné, co mi v poslední době hodně chybí, je zpěv, a tak si ho užívám alespoň v domácích podmínkách s manželem u klavíru. 

Jaké budou vaše Vánoce?

Doufám, že poklidné. Už jsme si odbyli na konci podzimu nemoci, tak doufám, že se všichni sejdeme ve zdraví a v poklidu u rodinného krbu.