27. 3. 2008
S režisérem Medeii Jiřím Honzírkem o moderních úpravách klasických her i o poselství divadla
Ve Slováckém divadle vzkřísili v sobotu drama Medeia řeckého autora Euripida. Titul, jenž je starý téměř dva a půl tisíce let, se souborem nastudoval režisér Jiří Honzírek, který se do divadla vrátil po úspěšném uvedení Léta v Laponsku předloni na podzim.Přiznává, že více než rozpustilé komedie mu sedí vážné kusy, které nazývá „ledoborce“. „Dělám je rád proto, že pořád věřím, že divadlo může mít poselství a že nejen zábavou pookřeje duše,“ říká mladý režisér Jiří Honzírek, který s velkým úspěchem uvedl hru Nemoc aneb Moderní ženy od Elfriede Jelinek či letos v lednu v Městském divadle v Mostě Hru o lásce a smrti Romaina Rollanda.
Rozhovor uveřejnila MF DNES 27. března
* Uvést Medeiu byl váš nápad?
Antika je mi blízká. V antických hrách jde často o banální situace rozpitvané do netušených přesahů. Od praktického života a věcí, které budou lidé řešit vždycky, zobecňuje do archetypálních rozměrů. Ty hry se dají pořád znova vykládat, ve smyslu „vyložit“, interpretovat. Jsou pro inscenátory otevřené. Hrát je může ten, kdo najde klíč. Chtěl jsem antiku, s dramaturgyní Hankou Hložkovou jsme pak vsadili na Medeiu.
* Ve Slováckém divadle jste předloni na podzim uvedl komedii Léto v Laponsku. Sedí vám spíš vážné kusy nebo komedie?
Dělám spíš vážnější představení, takové ledoborce. Souvislý tah, těžší náklad, a přesto to klouže. Komedie jsem dělal vlastně jenom dvě. Elfriedu Jelinek a Rudišovo Léto v Laponsku. Mám rád srandu, a když je trochu cynická, tím lépe. Ledoborce dělám proto, že pořád věřím, že divadlo může mít poselství. Nejen zábavou pookřeje duše. Vyhledávám aktivního diváka, spolutvůrce představení, jehož jedinečná fantazie a životní zkušenosti dávají význam tomu, co se děje na jevišti.
* Co bylo pro vás na Medeie nejtěžší?
Nahradit patos, který fungoval v antickém Řecku patosem naší doby. I v téhle totálně cynické době patos potřebujeme, pravý patos, ne instantní patosy televize. Přitom ten antický patos je nehratelný, takže je třeba nacházet podobnosti s námi a od toho odvozovat náš typ patosu. A ta hra je patetická, protože láska je patetická. Problém je s tím, jak dnes vnímáme slovo „patetický“.
* Pro jakou koncepci jste se rozhodl? Připravili jste klasický antický titul, nebo mají diváci očekávat nějaké přenesení děje a vstoupení jiných postav do děje?
Medeia ve Slováckém divadle je žena žijící v naší době v blíže neurčené evropské metropoli. Takovou větu mohl klidně pronést i Euripides v roce 431 před naším letopočtem. Tedy pokud by v Aténách tehdy bylo Slovácké divadlo. Chci říct, že je na každém, aby určil jde-li o klasiku nebo moderní úpravu. Do autorova textu jsou vloženy dvě české věty, něco je vyškrtáno, jsou přidány dvě postavy. Děje se v naší době v Schengenském prostoru. To už by Euripides napsat nemohl, takže to asi přece jenom bude originální výklad.
* Moderní úpravy klasických děl jsou dnes velmi časté. Jak se díváte na tyto „vpády“ do klasických titulů?
Souvislosti roku 2008 nám znovu nabízejí způsob, jak Medeiu pochopit, jak s ní cítit i v těch nejohavnějších momentech. Na neotřelé vpády do klasických titulů se dívám podle toho, jak dopadnou. Ale v zásadě jsem pro.
* Je příjemnější připravovat někde první titul nebo se tam vrátit po několikáté? Jak se vám pracuje s hradišťskými herci?
S herci je to jako se všemi jinými lidmi. Někomu opravdu rozumíte, někoho respektujete. Myslím, že obecně je příjemnější některé věci dělat poprvé. Zvlášť když se třeba podaří. Přistoupit ke stejnému ponku podruhé je pak obrovský závazek. Musíte dostát očekávání, a to je těžší. Ale pak už to je asi zase dobré. Potřetí, počtvrté, obě strany se navzájem dostatečně prokoukly. A myslím, že člověk nikdy nemůže přesně odhadnout, co ho čeká. Je to práce s lidmi a ti jsou pořád jiní, ovlivňovaní stále se měnícími skutečnostmi. Nejde to, vypočítat si věci předem. Ovšem je možné být připraven se adaptovat, prát se... Pak může přijít cokoli. Léto v Laponsku bylo na malé scéně s třetinovým ansámblem. Teď je to těžší.
* Rozdělení rolí pro vás asi nebylo těžké, když už jste herce znal z Léta v Laponsku. Nebo jste váhal nad hereckým obsazením?
Ve Slováckém divadle se nyní zkouší dvě představení zaráz. Kromě Medeii ještě zkouší Jakub Maceček původní hru Mein Faust. Rozdělení rolí tak muselo uspokojit nás oba. A podařilo se to. Oba jsme měli své favority a ty jsme respektovali. Žádný problém.
* Jak vypadají kostýmy a scéna?
Každá scéna a každý kostým má ambici něco vyjadřovat, někam situaci hry a postavy v ní se nacházející umisťovat. Scéna a kostýmy Medeii umisťují celou hru do Schengenského prostoru, do prostoru, v němž se tato země nachází čtvrt roku. To je podstatné. Znamená to, že čtvrt roku neseme úplně novou, neznámou odpovědnost. Změnil se a bude se měnit pohled na jinakost. Jsme už neodpáratelně Evropané, takže už se nedá jen tak říct, že Španěl nebo Litevka je někdo jiný. Přijímáme tak pohledy na jinakost očima kolegů z Schengenu. Takže rázem je „někdo jiný“ spíše Turek, muslimka, Pákistánec, žena z Rwandy či Čečny. Inscenace polemizuje s povrchním vnímáním a přijímáním takové jinakosti a ptá se, jak můžeme něco takového poznat, když mezi námi tito lidé žijí po generace a na první pohled jsou stejnými Evropany jako jsme my. Je to představení o krizi multikulturalismu, která se nás posledního čtvrt roku týká stejně jako Holanďanů nebo Němců.
* Proč by diváci měli přijít na dva a půl tisíce let starou hru?
Tahle dva a půl tisíce let stará hra je velmi otevřená. Nese hluboké výpovědi o lidech, kteří se nám velmi podobají. Možná proto, že byla napsána v antickém Řecku, v kolébce kultury Schengenu. My jsme pak nahé tělo muzejního exponátu oděli do oděvu z barev, materiálů a tvarů, jimž rozumíme dnes a tady.
* Jaké je „poselství“ té hry pro dnešní dobu?
To poselství je stejné jako u Euripida. To, že je někdo cizí, nemusí být dlouho poznat. To, že je někdo cizí, nemusí vůbec nic znamenat. To, že se cizota střetne s nejhoršími návyky naší civilizace, může mít nedozírné následky. Ať platí první, druhé nebo třetí, není nikdy na škodu mít zameteno před vlastním prahem.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava
Autor: MARTINA MALÁ
Antika je mi blízká. V antických hrách jde často o banální situace rozpitvané do netušených přesahů. Od praktického života a věcí, které budou lidé řešit vždycky, zobecňuje do archetypálních rozměrů. Ty hry se dají pořád znova vykládat, ve smyslu „vyložit“, interpretovat. Jsou pro inscenátory otevřené. Hrát je může ten, kdo najde klíč. Chtěl jsem antiku, s dramaturgyní Hankou Hložkovou jsme pak vsadili na Medeiu.
* Ve Slováckém divadle jste předloni na podzim uvedl komedii Léto v Laponsku. Sedí vám spíš vážné kusy nebo komedie?
Dělám spíš vážnější představení, takové ledoborce. Souvislý tah, těžší náklad, a přesto to klouže. Komedie jsem dělal vlastně jenom dvě. Elfriedu Jelinek a Rudišovo Léto v Laponsku. Mám rád srandu, a když je trochu cynická, tím lépe. Ledoborce dělám proto, že pořád věřím, že divadlo může mít poselství. Nejen zábavou pookřeje duše. Vyhledávám aktivního diváka, spolutvůrce představení, jehož jedinečná fantazie a životní zkušenosti dávají význam tomu, co se děje na jevišti.
* Co bylo pro vás na Medeie nejtěžší?
Nahradit patos, který fungoval v antickém Řecku patosem naší doby. I v téhle totálně cynické době patos potřebujeme, pravý patos, ne instantní patosy televize. Přitom ten antický patos je nehratelný, takže je třeba nacházet podobnosti s námi a od toho odvozovat náš typ patosu. A ta hra je patetická, protože láska je patetická. Problém je s tím, jak dnes vnímáme slovo „patetický“.
* Pro jakou koncepci jste se rozhodl? Připravili jste klasický antický titul, nebo mají diváci očekávat nějaké přenesení děje a vstoupení jiných postav do děje?
Medeia ve Slováckém divadle je žena žijící v naší době v blíže neurčené evropské metropoli. Takovou větu mohl klidně pronést i Euripides v roce 431 před naším letopočtem. Tedy pokud by v Aténách tehdy bylo Slovácké divadlo. Chci říct, že je na každém, aby určil jde-li o klasiku nebo moderní úpravu. Do autorova textu jsou vloženy dvě české věty, něco je vyškrtáno, jsou přidány dvě postavy. Děje se v naší době v Schengenském prostoru. To už by Euripides napsat nemohl, takže to asi přece jenom bude originální výklad.
* Moderní úpravy klasických děl jsou dnes velmi časté. Jak se díváte na tyto „vpády“ do klasických titulů?
Souvislosti roku 2008 nám znovu nabízejí způsob, jak Medeiu pochopit, jak s ní cítit i v těch nejohavnějších momentech. Na neotřelé vpády do klasických titulů se dívám podle toho, jak dopadnou. Ale v zásadě jsem pro.
* Je příjemnější připravovat někde první titul nebo se tam vrátit po několikáté? Jak se vám pracuje s hradišťskými herci?
S herci je to jako se všemi jinými lidmi. Někomu opravdu rozumíte, někoho respektujete. Myslím, že obecně je příjemnější některé věci dělat poprvé. Zvlášť když se třeba podaří. Přistoupit ke stejnému ponku podruhé je pak obrovský závazek. Musíte dostát očekávání, a to je těžší. Ale pak už to je asi zase dobré. Potřetí, počtvrté, obě strany se navzájem dostatečně prokoukly. A myslím, že člověk nikdy nemůže přesně odhadnout, co ho čeká. Je to práce s lidmi a ti jsou pořád jiní, ovlivňovaní stále se měnícími skutečnostmi. Nejde to, vypočítat si věci předem. Ovšem je možné být připraven se adaptovat, prát se... Pak může přijít cokoli. Léto v Laponsku bylo na malé scéně s třetinovým ansámblem. Teď je to těžší.
* Rozdělení rolí pro vás asi nebylo těžké, když už jste herce znal z Léta v Laponsku. Nebo jste váhal nad hereckým obsazením?
Ve Slováckém divadle se nyní zkouší dvě představení zaráz. Kromě Medeii ještě zkouší Jakub Maceček původní hru Mein Faust. Rozdělení rolí tak muselo uspokojit nás oba. A podařilo se to. Oba jsme měli své favority a ty jsme respektovali. Žádný problém.
* Jak vypadají kostýmy a scéna?
Každá scéna a každý kostým má ambici něco vyjadřovat, někam situaci hry a postavy v ní se nacházející umisťovat. Scéna a kostýmy Medeii umisťují celou hru do Schengenského prostoru, do prostoru, v němž se tato země nachází čtvrt roku. To je podstatné. Znamená to, že čtvrt roku neseme úplně novou, neznámou odpovědnost. Změnil se a bude se měnit pohled na jinakost. Jsme už neodpáratelně Evropané, takže už se nedá jen tak říct, že Španěl nebo Litevka je někdo jiný. Přijímáme tak pohledy na jinakost očima kolegů z Schengenu. Takže rázem je „někdo jiný“ spíše Turek, muslimka, Pákistánec, žena z Rwandy či Čečny. Inscenace polemizuje s povrchním vnímáním a přijímáním takové jinakosti a ptá se, jak můžeme něco takového poznat, když mezi námi tito lidé žijí po generace a na první pohled jsou stejnými Evropany jako jsme my. Je to představení o krizi multikulturalismu, která se nás posledního čtvrt roku týká stejně jako Holanďanů nebo Němců.
* Proč by diváci měli přijít na dva a půl tisíce let starou hru?
Tahle dva a půl tisíce let stará hra je velmi otevřená. Nese hluboké výpovědi o lidech, kteří se nám velmi podobají. Možná proto, že byla napsána v antickém Řecku, v kolébce kultury Schengenu. My jsme pak nahé tělo muzejního exponátu oděli do oděvu z barev, materiálů a tvarů, jimž rozumíme dnes a tady.
* Jaké je „poselství“ té hry pro dnešní dobu?
To poselství je stejné jako u Euripida. To, že je někdo cizí, nemusí být dlouho poznat. To, že je někdo cizí, nemusí vůbec nic znamenat. To, že se cizota střetne s nejhoršími návyky naší civilizace, může mít nedozírné následky. Ať platí první, druhé nebo třetí, není nikdy na škodu mít zameteno před vlastním prahem.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava
Autor: MARTINA MALÁ