Jelikož pocházíš ze Slovácka, člověk by předpokládal, že se budeš věnovat folklórním tancům. Čím to, že jsi zakotvila u moderního tance? V době mého dětství měl člověk v Uherském Brodě pouze dvojí výběr - buď jít do Souboru písní a tanců Olšava nebo do baletu na „lidušce“. A přestože je moje rodina dosti folklórní, mě to do populárního a slavného souboru nikdy netáhlo. Vlastně jsem byla ráda, že mě maminka v šesti letech přihlásila do baletu. Můj tatínek totiž chtěl, abych dělala karate, čemuž jsem se urputně bránila. Jaký tanec či styl máš ráda? Prošla jsem klasickou baletní průpravou, přes výrazový tanec až po modernu a její techniky - limon, orton, horton, grahamka a jazz, mě baví dodnes. V tomto směru mě hodně ovlivnilo setkání s Tanečním divadlem Bralen, které uskutečňovalo pravidelné taneční semináře v Chudčicích, kam mě s sebou ve 12 letech vzala moje oblíbená učitelka v baletu, Jana Josková. Bylo to první taneční uskupení, které k nám dovezlo tyto techniky. Moc se mi tenkrát líbili a dodnes jejich představení sleduju. Jedním ze složitých tanečních vyjádření - oproti na prvcích založených tancích - je výrazový tanec, ve kterém tanečník musí otevřít svůj intimní svět a vložit ho do pohybu. Proč se věnuješ právě jemu, je to přece jenom oblast, ve které se člověk vlastně odhaluje, ne? Výrazový tanec je pro mě svoboda duševního projevu. Co cítíš, jde ven pohybem - styl, výraz, myšlenka, děj a ty. V tanci potřebuji sebevyjádření a to mi právě výrazový tanec dává. Navíc mě to obohacuje nejen pohybově. Osobně mi dal také schopnost soustředění se a být zodpovědná. Se SD jsi se jako choreografka poprvé setkala při přípravě muzikálu Kytice, poté v absurdní hře Vycucnutí. Mezi oběma inscenacemi byl značný rozdíl, jaký byl ovšem ve tvé práci? V Kytici byla moje práce víceméně vymezena písněmi, které nesly určitý děj. Choreografie tak musely posilovat příběh, čímž jsem byla jakoby „omezena“. Vycucnutí byla hodně fantazijní záležitost. Tam byla větší možnost k vyjádření se, neb jsem vymýšlela např. let dvou lidí vzduchem, poté, co vypadli z letadla, nebo tanec zlaté rybky apod. Tahle spolupráce byla také mezi režisérem a mnou kreativnější. Měla jsem více volnosti k tomu, abych svými prostředky „ovládla“ jeviště. Kromě toho, že v muzikálech Sugar (Někdo to rád horké), Adéla ještě nevečeřela a Carmen sama tančíš, jsi také výkonnou zástupkyní choreografa, což obnáší funkce asistentky. Jaké jsou výhody či nevýhody, ve spojení obou činností? Když v představení také tancuji, je to pro mě spíš výhodné. Zůstávám v inscenaci, na které jsem pracovala, a nemám pocit jakéhosi odtržení, které nastává po premiéře. Mám ji i nadále „pod kontrolou“ a můžu v případě nutnosti provést „oprašovací“ zkoušku apod. Naposled jsi spolupracovala s Davidem Strnadem na muzikálu Carmen. Jeho taneční pojetí bylo pro soubor SD netradiční v tom smyslu, že na rozdíl od Radka Balaše, se kterým herci pracují častěji a jsou si v jeho krokových variacích jistí, tento choreograf vyžadoval taneční výraz stylizovaný do španělského temperamentu. Pokud se pracuje se souborem hereckým, nikoliv tanečním, co to obnáší v praxi? David stavěl na rozdíl od Radka na improvizacích, což je pochopitelně pro většinu herců podstatně těžší naplnit. K tomu, aby si člověk byl u takového požadavku jistý, je nutná bohatá taneční zásoba, kterou každý nemá. Je pochopitelné, že větší jistotu pro neprofesionálního tanečníka nesou přesně dané krokové variace. Soubor SD je ale v tomto směru dost na výši, proto mu můžou být předloženy i takto těžké taneční úkoly. Nejen proto si vážím toho, že ve SD můžu pracovat. Jednou ze tvých divadelních spoluprací byl Rómeo a Júlia v bratislavském Divadle Astorka - Korzo ´90, kam si tě pozval Jan Antonín Pitínský. Nepředpokládám, že bys herce po jevišti rozpohybovala v dobových tancích? To ne. Tančilo se stylizovaně v rytmu mamba a samby. A pro scénu plesu u Capuletů jsem vytvořila choreografie s fleretovým kordem. Studovala jsi obor interpret na Tanečním centru Univerzity Karlovy. Měla jsi nabídky do komerčních i alternativních tanečních souborů, ale zůstala jsi věrná uherskobrodské ZUŠce, kde vyučuješ a vedeš baletní soubor lidí ve věku od 15 – 25 let, se kterým také tančíš. Čím ti je tahle práce blízká či milá? Tenhle soubor mi hodně dává jak tanečně, tak lidsky. Dělám pro ně choreografie, vytváříme společné variace a improvizace a hodně jezdíme na soutěže. Navíc je to velmi dobrá parta lidí, se kterými si rozumím i mimo zkoušky. Jednu dobu jsme si z legrace říkali Taneční jednotka noha. Na co se jako divačka ráda podíváš? Líbí se mi Taneční divadlo Maximvs Davida Strnada a ze zahraničí mám ráda např. The Alvin Ailey American Dance Theater. Za sebeodhalující rozhovor děkuje Hana Hložková