Nosíš jméno svého prapraděda, který byl operní skladatel. Praděd pocházel z Říma a zpíval v opeře. Rod Buzziů se ale do českých zemí rozšířil za poněkud dramatických okolností. Jak se tvoji hudebně nadaní italští předkové ocitli v Čechách?

S prapradědou to není tak jisté, spíš pravděpodobné, že to bude nějaká přízeň, protože ty generace se v té době i potom kolem římské opery pohybovaly. Taky jsme nedávno „koupili" cementárnu v Hranicích. Objednával jsem si tam v hotelu pokoj a vykulili na mě oči: „Jakže se to jmenujete?" A potom koukám - na betonovém chladiči byl dvacetimetrový nápis FAMIGLIA BUZZI. Určitě hlásili z hotelu kámošům, že nějaký rodinný akcionář přijel potichoučku na šťáru. A teď fakta, ale nikterak suchá. Můj děda Vincenzo se narodil v Trastevere a byl Mussolinim, spolu se spoustou jiných nešťastníků, vyslán dobývat území a slávu Impériu do Řecka. Italové byli pro Němce dost nespolehlivými spojenci - spoustu jich pro jistotu zajali a internovali, aby nepřeběhli ke Spojencům. Děda  byl v lágru v Bialsku a vodili ho makat do továrny, kde se vyráběly bomby a jiné pochoutky. Tam se seznámil s babičkou - ta byla pro změnu na totálním nasazení. Na jaře 1945 děda ještě se dvěma kamarády utekl, bylo to po nějakém příšerném náletu, tak využili zmatku. Přes den se schovávali a v noci šli. Mířili k nejbližšímu člověku, kterého znali - k babičce do Velkých Pavlovic. Ta musela mít radost. Schovávali je pak až do konce války a pak ještě pro změnu před Rusama. Byli to Italové - da, da - fašísty. V Zaječí postříleli Rusové celou hospodu plnou naivních Italů, kteří na ně čekali jako na osvoboditele. Děda s kamarády přišli na sraz naštěstí pozdě. Našli už jenom hromadu mrtvol. Babičku si potom vzal, nevím přesně, na co ji utáhl, ale on byl fikanej.

Od dětství jsi se věnoval klasické hudbě, prošel jsi konzervatoří, na JAMU jsi vystudoval skladbu, máš dokonce doktorský titul v oboru teorie hudební tvorby, což působí dost seriózně. Tvoje účinkování v Komediografu - legendárním kabaretu HaDivadla tě však zavedlo k žánru jakoby „pokleslému" a k soustavnému psaní převážně pro divadlo. Proč?

Přivedl mě tam Aleš Mrázek, tehdejší hudební kápo v Komediografu. Časem jsem začal taky nosit písničky, potom se muzikanti všelijak střídali, vydrželi jsme tam nakonec já se Zdeňkem Králem, co je taky lékař hudby.

Autorský muzikál Masky, inscenace Satiry aneb Zmizení Píseckého, Zdravý nemocný, Ideální manžel, Hrad smrti aj. mají společného jmenovatele - režiséra Jakuba Macečka. Spolupracuješ s ním asi nejčastěji. Inspiruje tě při vzniku scénické hudby spíše osobnost režiséra nebo vycházíš z textu? Nebo máš nějaký jiný tvůrčí motor?

Hledám klíč. Někdy to trvá dlouho a je to makačka, ale jak se to najde a vidíš, že to lidi berou, že to např. herce sune dál, hází jim to tempo, tak je to potom už řemeslná práce. Ale taky si ještě máknu. To kompoziční řemeslo je fakt docela velká piplačka. Motor mám benzínový, jedna šestku v Oplovi a zatím mi to stačí.

V Mein Faustovi jsi kombinoval hru na elektrické hudební nástroje s cimbálem a dosáhl jsi tím netradičního zvuku, vzbuzujícího např. atmosféru pro cestování časoprostorem. Kontrast mezi motivy lidové a rockové hudby byl pro tuhle inscenaci charakteristický. Budeš i v Haroldovi a Maude nějak experimentovat? Jak?

To zatím nevím, hledám ty klíčky a používám k tomu repertoár svých postupů, takže vyloženě neexperimentuji. Ale zřejmě tam budou kromě akustických nástrojů i zvuky přírodní, snad se to místy zvrtne do music concréte, a taky tam budou zvuky quasipřírodní - třeba šumění, ale udělané na synťáku. Může to ale dopadnout docela jinak.

Higginsova hra zahrnuje prvky psychologického dramatu, ale také komedie, pohybuje se v rozmezí sentimentu a černého humoru. Máš představu o nějaké konkrétní zvukové atmosféře?

To jsem asi už popsal v předchozí odpovědi, jenom doplním, že budeme cestovat i po světě. Ocitneme se v Japonsku, v Tibetu... A rád bych, aby se to ozvalo i v hudbě.

Hraješ např. na  fagot, varhany, kytaru, akordeon, v Divadle U stolu na preparované piano. Využíváš při nahrávání hudby spíše sebe sám, nebo spolupracuješ s jinými muzikanty?

Co svedu, nahrávám si sám, ale na mnoho nástrojů si netroufnu (zkoušel jsem to a jsem vyléčen), takže například žestě a smyčce, stejně jako operní zpěvy musí nahrát profíci, to neošidíš.

Kromě vlastního skládání účinkuješ nejen na divadelních jevištích jako výkonný hudebník, ale také vyučuješ skladbu na základní umělecké škole a publikuješ teoretické články o hudbě a zvuku - konkrétně o komponování na počítači a využívání softwarových sekvencerů. Co si má laik pod touto činností, kterou prakticky využíváš, představit?

Kompoziční řemeslo je potřeba umět bez počítače, ten ale může výrazně pomoci při realizaci muziky - nahrávání, psaní not. Taky umí být progresívním nástrojem - rád třeba pracuju s náhodou a počítač umí generovat přímo mraky náhodně seskupených entit, ze kterých si vybírám třeba jednu strukturu a dál s ní pracuju běžným způsobem. Notační programy (ty dobré) mají integrovány nejen psací funkce, ale i škálu nástrojů kompozičních (transpozice, převraty, augmentace, umí filtrovat elementy atd.), takže je to dobrý pomocník. Učím to i svoje studenty. Utváříme společenství, založené na kreativním postoji a myslím, že to je příčina, proč se nám tam zajímavě objevují a fungují duchovní síly.

Kdysi jsi byl zásadním článkem skoro punkové skupiny Luční koník. Budeš obnovovat jeho činnost?

Zatím to není v plánu. Uvažoval jsem, že by se tak nejspíš mohlo stát na základě nějakého divadelního projektu s Romanem Sikorou, který v Lučňasovi zpíval a je výtečným dramatikem a básníkem. Na této platformě ano, koncertně... asi ne.

Poslední otázka zní poněkud výhružně, ale pokládám ji za prapraděda Maria. Kdy složíš operu?

Zítra po snídani.

Za autenticky Buzziovský rozhovor děkuje Hana Hložková.