16. 2. 2009
V Praze se po celý loňský rok konal prestižní festival České divadlo, jenž představil práci téměř dvaceti divadelních souborů z celé republiky. V neděli byly oficiálně odměněny osobnosti, které podle odborné poroty podaly nejlepší herecké výkony. V ženské kategorii jednoznačně zvítězila Tereza Richtrová. Běžné diváky i odborníky okouzlila přesvědčivým podáním titulní role v inscenaci Medeia, kterou nastudovala ve Slováckém divadle. "Cena zvyšuje hereckou laťku, nároky na sebe sama a to je důležité. Neustrnout, sbírat nové zkušenosti a posouvat se dál a výš," říká oceněná herečka.
Rozhovor uveřejnila MF DNES 16. února
Jak se vůbec přihodilo, že jste dostala roli Medeiy ve Slováckém divadle? Před váma ji hrála Irena Vacková.
To mi tak jednou ráno zazvonil telefon a režisér Jiří Honzírek se mě zeptal, jestli neruší. Samozřejmě, že rušil, ale jelikož ho ráda slyším, řekla jsem, že ne. A on se mě zeptal jestli bych nechtěla ve Slováckém divadle přezkoušet tenhle kus, protože kolegyně ze zdravotních důvodů musela hraní Medeiy omezit. A jestli ano, že se musím rozhodnout ještě ten den. Pamatuju si tu situaci dost přesně. Nerozmýšlela jsem se, protože, jak se říká v italských rodinách, to byla nabídka, která se neodmítá. Hrát ve Slováckém jsem moc chtěla už od školy, byla to čistá euforie.
Byla to jen euforie, nebo jste musela změnit věci okolo vás?
Byl to taky uragán, celý život mi to obrátilo naruby. Dala jsem výpověď z práce a veškerou energii napnula do těch dvou týdnů, které na přezkoušení byly.
Pro mnohé herečky je Medeia vysněná role. Byl to i váš případ?
S Medeiou jsem se poprvé setkala na škole, ale jen pasivně, jako čtenářka. Jako herečku mě samozřejmě přitahovala jako postava ženy, která je středobodem celého příběhu. Co se v něm stane, není nic hezkého, na konci nepřichází katarze ani naděje, je to jen velká lekce toho, jak zničující může být moc v rukou nesprávných lidí a k čemu může člověka dohnat zoufalství.
Může být taková postava, která udělá tak strašný čin sympatická?
K Medeii necítím sympatie, ale chápu ji, i když to co udělá, je asi neodpustitelné. Není to ale chladnokrevná vražedkyně a je velice inteligentní. Ví, že nejvíc trestá sebe samu. Takže vysněná nebyla, ale jednoznačně je to pro mě nejzásadnější umělecká zkušenost téhle sezóny.
Jaký máte vůbec vztah k antickým tragédiím? Jsou to hry, které máte ráda?
Líbí se mi ta fatálnost, motiv osudovosti a to, jak je člověk konfrontovaný s vyšší mocí, která řídí jeho osud, byť se ho snaží nějak sám ovlivnit. Antická mytologie je úžasně barvitá a příběhy všech výprav, bojů a dobrodružství jsou vrzušující i dnes. A objevuje se v nich spousta silných ženských postav. Antigona, Elektra...
Čím podle vás dokáže příběh Medeiy oslovit dnešní publikum?
Emocemi, které jsou stejně živé a aktuální jako před dvěma tisíci lety, kdy příběh vznikl. To je fascinující a je to něco, s čím se může ztotožnit i dnešní divák. I když nemusí souhlasit s tím, jak Medeia situaci vyřeší, což je šílené a extrémní, a nevnímat ji jako pozitivní postavu, může rozumět jejímu utrpení a bezmoci, její sžírající lásce k muži, který ji zradí a pochopit ji jako živelnou a divokou bytost, kterou její přirozenost dožene až k hrozné mstě.
Velké příběhy žen se na jevištích moc často neobjevují. Proč myslíte?
S tím asi nesouhlasím. A nemusím chodit daleko, jen tady v Brně se teď s nimi roztrhl pytel. Maryša, Gazdina roba nebo Vojnarka...
Domníváte se, že by se měly staré příběhy inscenovat „jako kdysi“, nebo je dobře, že režisér Honzírek sáhnul po zcela novém a pro mnohé překvapivém výkladu?
Divadlo se určitě vyvíjí a je, myslím si, škoda ustrnout ve způsobech incenování jako před lety. Koncepce Medeiy ve Slováckém divadle je odvážná, ale funguje od začátku do konce a to se mi líbí. Stejně úžasné je ale vidět nejortodoxnějšího Shakespeara v Globu nebo Hamleta v berlínské tovární hale zasazeného do třicátých let. Jako divák chci vždycky vidět příběh, kterým se můžu nechat strhnout a kterému rozumím, pak je mi úplně jedno, jaký inscenační klíč to představení má.
Na nazkoušení jste měla velmi málo času. Co se vám honilo při přípravě hlavou?
Byla to pro mě především obrovská výzva a výzvy já mám ráda. Něco, s čím se můžu porvat, do čeho se zakousnout. A potom na mě dolehla ta veliká zodpovědnost. Šlo o velkou zkoušku sebe sama a nechtěla jsem zklamat důvěru, kterou ve mně dramaturgyně Hanka Hložková a pan ředitel Stránský vložili.
S režisérem Honzírkem jste se ale už znala.
S Jiřím jsem před tím spolupracovala na několika představeních, pracujeme spolu vlastně už od školy, a tak myslím, že i v tom šíleném časovém presu jsme nemuseli ztrácet čas sáhodlouhým vysvětlováním, což bylo povzbuzující. A v neposlední řadě celá inscenace byla hotová a já jsem mohla čerpat zkušenosti a inspiraci od Ireny Vackové, které moc děkuji za vstřícnost a velikou pomoc a podporu.
Ve Slováckém divadle jste zhlédla premiéru, ale co jste si myslela, když jste inscenaci viděla na DVD, kdy jste už sledovala technické věci a nebyla jste pouhým divákem?
U DVD jsem si jednak silný zážitek z premiéry připomněla a došlo mi, že se Medeia opravdu nehne z jeviště. Bylo mi jasné, že při tomhle představení si neoddechnu – žádné čekání na výstup v šatně, ale hodina a půl tvrdé dřiny!
Jak jste se cítila mezi kolegy, kteří už inscenaci měli pod kůží?
Samozřejmě jsem do Hradiště jela s obavami, jak mě soubor přijme. Ale tak laskavé a vřelé přijetí, jakého se mi dostalo, jsem opravdu nečekala. Bylo to skvělé, stát se aspoň na chvíli součástí kolektivu, který spolu funguje tak, jako v málokterém jiném divadle, v němž jsem měla možnost pracovat. Bylo mi tam moc dobře a to je pro herce velice důležité. Moc všem děkuju.
Jak prožíváte festivalové představení? Je to něco mimořádného, nebo k němu přistupujete jako k jakémukoliv jinému?
Chce to víc obezřetnosti, protože festival většinou znamená jiný prostor, hraje se v jiném divadle. Aspoň ale můžu zůstat ve střehu a v pozoru a někdy se stane ta krásná věc, že se vám otevře další rozměr, musíte hereckou situaci vyřešit trochu jinak a to vás všechno posouvá a obohacuje. A taky je tu ten obrovský hec, že jde o cenu... (smích)
Jaké to bylo, když jste se dozvěděla, že tu zmiňovanou cenu za nejlepší ženský herecký výkon z celého festivalu dostanete právě vy?
Byla to veliká satisfakce. Jako herečka na volné noze to nemám lehké v tom, že se musím rvát o každou šanci a neustále dokazovat své schopnosti na různých konkurzech. Oceněním je pro mě každý potlesk po představení. Tím úžasnější je být za práci, kterou milujete a pro kterou hoříte, oceněný ještě takhle.
Co pro vás ceny znamenají?
Já jsem ještě žádnou cenu před tím nedostala, takže je to zbrusu nová zkušenost. Ale moc příjemná. A zvyšuje hereckou laťku, nároky na sebe sama a to je důležité. Neustrnout, sbírat nové zkušenosti a posouvat se dál a výš. To herecká práce umožňuje a to je na ní to krásné.
To mi tak jednou ráno zazvonil telefon a režisér Jiří Honzírek se mě zeptal, jestli neruší. Samozřejmě, že rušil, ale jelikož ho ráda slyším, řekla jsem, že ne. A on se mě zeptal jestli bych nechtěla ve Slováckém divadle přezkoušet tenhle kus, protože kolegyně ze zdravotních důvodů musela hraní Medeiy omezit. A jestli ano, že se musím rozhodnout ještě ten den. Pamatuju si tu situaci dost přesně. Nerozmýšlela jsem se, protože, jak se říká v italských rodinách, to byla nabídka, která se neodmítá. Hrát ve Slováckém jsem moc chtěla už od školy, byla to čistá euforie.
Byla to jen euforie, nebo jste musela změnit věci okolo vás?
Byl to taky uragán, celý život mi to obrátilo naruby. Dala jsem výpověď z práce a veškerou energii napnula do těch dvou týdnů, které na přezkoušení byly.
Pro mnohé herečky je Medeia vysněná role. Byl to i váš případ?
S Medeiou jsem se poprvé setkala na škole, ale jen pasivně, jako čtenářka. Jako herečku mě samozřejmě přitahovala jako postava ženy, která je středobodem celého příběhu. Co se v něm stane, není nic hezkého, na konci nepřichází katarze ani naděje, je to jen velká lekce toho, jak zničující může být moc v rukou nesprávných lidí a k čemu může člověka dohnat zoufalství.
Může být taková postava, která udělá tak strašný čin sympatická?
K Medeii necítím sympatie, ale chápu ji, i když to co udělá, je asi neodpustitelné. Není to ale chladnokrevná vražedkyně a je velice inteligentní. Ví, že nejvíc trestá sebe samu. Takže vysněná nebyla, ale jednoznačně je to pro mě nejzásadnější umělecká zkušenost téhle sezóny.
Jaký máte vůbec vztah k antickým tragédiím? Jsou to hry, které máte ráda?
Líbí se mi ta fatálnost, motiv osudovosti a to, jak je člověk konfrontovaný s vyšší mocí, která řídí jeho osud, byť se ho snaží nějak sám ovlivnit. Antická mytologie je úžasně barvitá a příběhy všech výprav, bojů a dobrodružství jsou vrzušující i dnes. A objevuje se v nich spousta silných ženských postav. Antigona, Elektra...
Čím podle vás dokáže příběh Medeiy oslovit dnešní publikum?
Emocemi, které jsou stejně živé a aktuální jako před dvěma tisíci lety, kdy příběh vznikl. To je fascinující a je to něco, s čím se může ztotožnit i dnešní divák. I když nemusí souhlasit s tím, jak Medeia situaci vyřeší, což je šílené a extrémní, a nevnímat ji jako pozitivní postavu, může rozumět jejímu utrpení a bezmoci, její sžírající lásce k muži, který ji zradí a pochopit ji jako živelnou a divokou bytost, kterou její přirozenost dožene až k hrozné mstě.
Velké příběhy žen se na jevištích moc často neobjevují. Proč myslíte?
S tím asi nesouhlasím. A nemusím chodit daleko, jen tady v Brně se teď s nimi roztrhl pytel. Maryša, Gazdina roba nebo Vojnarka...
Domníváte se, že by se měly staré příběhy inscenovat „jako kdysi“, nebo je dobře, že režisér Honzírek sáhnul po zcela novém a pro mnohé překvapivém výkladu?
Divadlo se určitě vyvíjí a je, myslím si, škoda ustrnout ve způsobech incenování jako před lety. Koncepce Medeiy ve Slováckém divadle je odvážná, ale funguje od začátku do konce a to se mi líbí. Stejně úžasné je ale vidět nejortodoxnějšího Shakespeara v Globu nebo Hamleta v berlínské tovární hale zasazeného do třicátých let. Jako divák chci vždycky vidět příběh, kterým se můžu nechat strhnout a kterému rozumím, pak je mi úplně jedno, jaký inscenační klíč to představení má.
Na nazkoušení jste měla velmi málo času. Co se vám honilo při přípravě hlavou?
Byla to pro mě především obrovská výzva a výzvy já mám ráda. Něco, s čím se můžu porvat, do čeho se zakousnout. A potom na mě dolehla ta veliká zodpovědnost. Šlo o velkou zkoušku sebe sama a nechtěla jsem zklamat důvěru, kterou ve mně dramaturgyně Hanka Hložková a pan ředitel Stránský vložili.
S režisérem Honzírkem jste se ale už znala.
S Jiřím jsem před tím spolupracovala na několika představeních, pracujeme spolu vlastně už od školy, a tak myslím, že i v tom šíleném časovém presu jsme nemuseli ztrácet čas sáhodlouhým vysvětlováním, což bylo povzbuzující. A v neposlední řadě celá inscenace byla hotová a já jsem mohla čerpat zkušenosti a inspiraci od Ireny Vackové, které moc děkuji za vstřícnost a velikou pomoc a podporu.
Ve Slováckém divadle jste zhlédla premiéru, ale co jste si myslela, když jste inscenaci viděla na DVD, kdy jste už sledovala technické věci a nebyla jste pouhým divákem?
U DVD jsem si jednak silný zážitek z premiéry připomněla a došlo mi, že se Medeia opravdu nehne z jeviště. Bylo mi jasné, že při tomhle představení si neoddechnu – žádné čekání na výstup v šatně, ale hodina a půl tvrdé dřiny!
Jak jste se cítila mezi kolegy, kteří už inscenaci měli pod kůží?
Samozřejmě jsem do Hradiště jela s obavami, jak mě soubor přijme. Ale tak laskavé a vřelé přijetí, jakého se mi dostalo, jsem opravdu nečekala. Bylo to skvělé, stát se aspoň na chvíli součástí kolektivu, který spolu funguje tak, jako v málokterém jiném divadle, v němž jsem měla možnost pracovat. Bylo mi tam moc dobře a to je pro herce velice důležité. Moc všem děkuju.
Jak prožíváte festivalové představení? Je to něco mimořádného, nebo k němu přistupujete jako k jakémukoliv jinému?
Chce to víc obezřetnosti, protože festival většinou znamená jiný prostor, hraje se v jiném divadle. Aspoň ale můžu zůstat ve střehu a v pozoru a někdy se stane ta krásná věc, že se vám otevře další rozměr, musíte hereckou situaci vyřešit trochu jinak a to vás všechno posouvá a obohacuje. A taky je tu ten obrovský hec, že jde o cenu... (smích)
Jaké to bylo, když jste se dozvěděla, že tu zmiňovanou cenu za nejlepší ženský herecký výkon z celého festivalu dostanete právě vy?
Byla to veliká satisfakce. Jako herečka na volné noze to nemám lehké v tom, že se musím rvát o každou šanci a neustále dokazovat své schopnosti na různých konkurzech. Oceněním je pro mě každý potlesk po představení. Tím úžasnější je být za práci, kterou milujete a pro kterou hoříte, oceněný ještě takhle.
Co pro vás ceny znamenají?
Já jsem ještě žádnou cenu před tím nedostala, takže je to zbrusu nová zkušenost. Ale moc příjemná. A zvyšuje hereckou laťku, nároky na sebe sama a to je důležité. Neustrnout, sbírat nové zkušenosti a posouvat se dál a výš. To herecká práce umožňuje a to je na ní to krásné.