Kdy jste se poprvé dozvěděl o hře V jámě lvové a čím na vás zapůsobila? Ono to má trochu hlubší kořeny. První setkání se jménem Felix Mitterer se uskutečnilo v roce 2000, kdy jsme začali na Malé scéně Slováckého divadla studovat jeho hru Účtování v domě božím. A už tehdy mě hra, respektive autor, velice zaujali. A když jsem měl možnost po sedmi letech zhlédnout v Městském divadle v Brně od tohoto autora premiérové uvedení jeho nové hry V jámě lvové, věděl jsem okamžitě, že je to pro mne zážitek roku a ve všech anketách bych tuto inscenaci dával na první místo. Byla skutečně vynikající, kde zářil především Erik Pardus v hlavní roli. Ale mne už tenkrát jako režiséra svojí stavbou zaujala vlastní hra. A podotýkám, že jsem v té době ještě ani trochu neuvažoval o jejím uvedení ve Slováckém divadle. „Jáma“ je totiž učebnicovým příkladem toho, jak má vypadat dokonalý divadelní scénář, respektive divadelní hra. Silný příběh, napětí, konflikty, drobné i celospolečenské problémy To vše jsou stěžejní body, potřebné k napsání a vytvoření dobré hry. Podle studie významný světového teatrologa Waltera Kerra - Jak nepsat hru – by zcela jistě dostala nejvyšší ocenění. A proto řadím „Jámu“ mezi nejlepší dramatické texty, které byly v posledním desetiletí napsány. Proč je podle vás dobré, aby byla uvedena i na jevišti Slováckého divadla? Tak, jak musí uzrát dobré víno, uzrála ve mně „Jáma“, a tak jsem došel k přesvědčení, že si tato skvělá hra zaslouží, aby byla ve Slováckém divadle uvedena. Mnoho her potřebuje ke své realizaci úpravy, různé – mnohdy i hrůzné – aktualizace, dramaturgicko-režijní rukopis, který je někdy natolik silný, že se původní autor tak trochu ztrácí. A divák rozpačitě hledá. Snaží se najít pevný bod pro svoji orientaci. A najde ho? Hlavně, že tvůrci mají pocit naplnění a uměleckého uspokojení?! „Jáma“ stojí docela někde jinde. Ta potřebuje pouze dobré herce a pokornou režii. A to by měl být je základ jejího úspěchu. Děj se odehrává v době 2. světové války. Myslíte si, že ta doba může být stále zajímavá pro dnešní diváky? Děj „Jámy“ se odehrává především na prknech, která znamenají svět, a v tom vidím její nadčasovost. Divadlo je výjimečná komunita, kam se snaží za všech režimů proniknout špičky vládnoucích garnitur a vedle herců, respektive hereček, posbírat pro sebe příznivé body jejich popularity. Případně využít divadlo jako hlásnou troubu té či oné ideologie. Vzpomeňme jen, jak totalitní režimy využívaly divadla k takovým zrůdnostem, kdy špičkoví herci museli v Národním divadle demonstrativně hajlovat, v padesátých letech žádat trest smrti pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, nebo koncem sedmdesátých let včetně zmanipulovaného J. Wericha odsoudit Chartu 77. Mnozí to udělali proto, aby mohli hrát. Divadlo je droga a herec ji potřebuje, protože herec musí hrát – byť někdy pro svoji lásku k divadlu ohne páteř, respektive charakter. Divadlo je vlastně taková „Jáma lvová“… Ve svých režiích dbáte na prvky lidství. Říkáváte, že chcete, aby voněly člověčinou. Co je pro vás z tohoto pohledu nejdůležitější ve hře V jámě lvové? O čem jiném by mělo být divadlo než o lidech, o jejich tragických osudech, či směšných malichernostech.Člověčina je magická síla, která jde z jeviště se stejným dopadem jak na první, tak i na v poslední řadu divadla. To je styl a smysl mé celoživotní režijní práce. Odpověď na otázku – co je v této hře pro mne nejdůležitější – je velice jednoduchá. Je to člověk a jeho snaha o získání ztracené lidské důstojnosti. Co rozhodlo o tom, že jste si do hlavní role vybral Martina Vrtáčka? Režisér si musí hru řádně přečíst. Několikrát!!! Potom v ní začne objevovat konkrétní herce. A tak v roli Kirsche v mé představě vyrostl Martin Vrtáček, v roli Meisla Vladimír Doskočil atd. Nepřipustím, aby mi někdo o roli říkal, aby mne uplácel, nebo aby mi do mých úvah nějakým způsobem zasahoval. A tak, když jsem měl pevnou představu, kdo a co bude hrát, automaticky vznikla koncepce, se kterou jsem předstoupil před tvůrčí kolektiv. Dramaturgem inscenace je věhlasný divadelní odborník profesor Václav Cejpek. Co o něm prozradíte divákům, kterým je jeho jméno neznámé? S profesorem Václavem Cejpkem jsem se poprvé setkal kdy byl kritikem inscenací Slováckého divadla, a po dvě sezóny vykonával funkci externího hodnotitele všech her, které byly v té době nastudovány. V současné době zastává významnou funkci rektora JAMU v Brně. I nadále se však věnuje jako teoretik současnému divadelnímu životu. Dlouhá léta se potkáváme a vždy si máme, co říci. A tak, když jsem se rozhodl, že budu režírovat hru F. Mitterera V Jámě lvové, jejíž překlad vytvořil profesor V. Cejpek, nedalo mi mnoho práce, abych ho přizval ke spolupráci a on přijal v roli externího dramaturga. Uměleckému souboru se představil při zahajovací zkoušce poutavou přednáškou o autorovi F. Mittererovi a celkové problematice jeho hry. Společně vytváříme dramaturgicko-režijní koncepci, s jejímž výsledkem a zajímavým programem se budou moci diváci seznámit od 8.11.2008. Rád bych však připomenul, že se na inscenaci podílejí další významní hosté. Scénu a kostýmy vytvořila vynikající výtvarnice Michaela Hořejší, kterou budou zasvěcení diváci znát především z inscenací J.A.Pitínského. Autorem scénické hudby je můj dlouholetý spolupracovník a kamarád Karel Cón. Profesor Cejpek hru přeložil do češtiny a tudíž o ní hodně ví. Dozvěděli jste se od něj něco zajímavého, co by měli vědět i diváci? Tady se mi dost těžko odpovídá. Ale ztratíte-li vlastní tvář a důstojnost a nastoupíte-li při jejich hledání do vlaku, který se náhle rozjede, zjistíte najednou, že už vůbec neuvažujete nad tím, zda-li se rozjetý vlak ještě zastaví a vám se naskytne šance, abyste vystoupili…