Jakými cestami jste se dostal k divadlu? To je docela dlouhá historie, ale jedna příhoda byla obzvlášť zajímavá a možná byla právě ona odrazovým můstkem. Když jsem v roce 1962 provázel jako brigádník na zámku v Novém Městě nad Metují, přišel na prohlídku i Jan Werich. Byl jsem tenkrát posedlý divadlem, chtěl jsem za každou cenu hrát, stát na jevišti, a proto mi nedalo, abych Mistra neoslovil. „Pane Werichu, co mám dělat? Moc bych chtěl k divadlu.” Werich se na mě podíval a svým charakteristickým způsobem zabručel: „To musíš mít odvahu, mladej” a poplácal mě po zádech. A tak jsem v sobě i díky Werichově radě odvahu hledal. A od kulisáka jsem se stal hercem, režisérem a dnes i divadelním ředitelem. Pokud se nepletu, Slovácké divadlo má s Janem Werichem jedno společné. Ano, v našem divadle začínala Werichova dcera Jana a Werich byl častým návštěvníkem Slováckého divadla. Tak vidíte, jak je to všechno propojeno. Kde jste se poprvé setkal se Slováckým divadlem? Hned v prvním ročníku JAMU, kde jsem studoval herectví. Přišel jsem tam z pardubického divadla, tam jsem začínal jako elév. A pak se kolem mě Slovácké divadlo objevovalo častěji a častěji. Začalo to nabídkou na záskok ve hře Přijde čas za zraněného kolegu. Pak mě oslovily vynikající osobnosti jakými byl režisér Hugo Domes, Miloš Hynut. Nakonec jsem tady zapustil kořeny a dnes jsem druhým nejdéle sloužícím členem Slováckého divadla. Takový starý inventář. U herectví jste ale nezůstal… Ne, čím dál víc mě zajímala režie, a tak jsem se po deseti letech rozhodl vystudovat právě režii na JAMU. Splnil jste si jako režisér víc snů, než herec? Několik jsem si jich splnil. Z poslední doby je to třeba Cyrano z Bergeracu. Na něj jsem si myslel samozřejmě jako herec, kdo z herců by si Cyrana zahrát nechtěl, ale později i jako režisér. Když jsem spolupracoval na Peer Gyntovi s Láry Kolářem, který je dnes v Brně, věděl jsem, že by byl jako Cyrano skvělý. Žel, odešel a já jsem si musel na splnění tohoto snu počkat dlouhá léta. A dočkal jsem se. Martin Vrtáček je moc dobrým Cyranem a jsem rád, že si to nemyslím jenom já, ale i diváci a odborná kritika. Jaké režijní sny byste si rád splnil v budoucnu? Sny jsou od toho, že je člověk sní a ne o nich vypráví. Takže prozradím jen zlomek. S překladatelem Jiřím Joskem bych rád uvedl Shakespearova Richarda III. Ale jak by měl vypadat a v čem by mohl být nový, to už neprozradím. A jaké sny máte jako ředitel? Ve Slováckém divadle jsme si v posledních letech nastavili laťku kvality inscenací a naší prezentace hodně vysoko a kolem nás spousta lidí čeká, kdy už nebudeme mít sílu na její překonávání. Ale takovou radost nikomu neuděláme. Takže jako ředitel bych si přál v našem týmu zdatné sportovce. Vnímáte ve svém okolí závist? Občas se doslechnu o uštěpačných poznámkách na adresu našeho divadla. Ale usmívám se. Většinou vycházejí z úst těch, kteří by moc rádi byli na našem místě, ale jednoduše na to nemají. A nás takové malé provokace motivují ke stále lepším a lepším výsledkům. Vzpomenete si na chvíle, kdy vám bylo jako divadelníkovi nejhůř? Myslím, že žádný problém, žádná krize nebyla tak strašná, aby se z ní člověk nedokázal poučit, odrazit se od ní. Navíc platí, že bez krizí se divadlo dělat nedá. Jaké problémy jste například musel řešit jako divadelní ředitel? Nemůžete čekat, že budu veřejně mluvit o tom, co Slovácké divadlo trápilo. Jde přece o to, abychom si to všechno dokázali vyřešit za zavřenými dveřmi a především, aby diváci nic nepoznali, aby se naše případné problémy nepřenášely na jeviště. Diváky jako rukojmí berou jen ti, kteří nemají rádi divadlo v sobě, ale sebe v divadle. Všechny problémy jsme si nakonec vyřešili sami. Kdy jste začal pociťovat, že se Slovácké divadlo dostává do popředí? To souvisí s těmi krizemi. Měli jsme v divadle různé skupinky a individuality, které myslely víc na sebe, než na divadlo. V okamžiku, kdy tito lidé odešli, se začal soubor osvobozovat a nabíral neuvěřitelně velkou sílu a energii. Začala kolektivní práce všech a brzy na to jsme začali sklízet ovoce. Nominace Slováckého divadla na titul Divadlo roku přichází v roku jeho šedesátých narozenin. Co byste divadlu popřál vy? Předně bych chtěl říct, že šedesátka Slováckého divadla neznamená důchodový věk. Naopak, jsme v plné síle. A co bych si přál? Aby k nám do divadla stále přicházely takové režijní osobnosti jako teď, aby mělo pořád plné hlediště spokojených diváků, aby dál šířilo dobré jméno našeho kraje i za jeho hranicemi a aby lidé, kteří mu obětují soukromí a mnohdy i osobní život, jej dělali rádi...