Vraťme se několik let zpátky, když jsi končila studium na JAMU. Jakými cestami vedly tvé kroky do Slováckého divadla? Dá se říci, že cesta to byla poměrně jednoduchá a přímočará. Chtěla jsem zůstat v Brně, ale Brno nechtělo mne. A bez divadla jsem si to tenkrát nedovedla představit. Obeslala jsem většinu regionálních divadel s prosbou o místo. Nabídky přišly z Olomouce, Ostravy, Jihlavy a Uh. Hradiště.Rozhodla jsem se nic neponechat náhodě a všechna divadla navštívila. Tam, kde jsem se cítila nejlíp, jsem zůstala – v Uh. Hradišti. Někdo si pamatuje vůně, jiný si vybavuje optické vjemy. Dokážeš se rozpomenout na to, co ti proběhlo hlavou, když jsi poprvé vstoupila do budovy Slováckého divadla? Že Slovácké divadlo má, naštěstí dodnes, tu nejbáječnější vrátnou na světě! Jaká byla tvá první premiéra v profesionálním divadle? První role spojená s první premiérou byla osmá sboristka ve hře L´ubomíra Feldeka Jánošík podle Vivaldiho v režii Karola Spišiaka. Pak přicházely další a další role, noví a noví režiséři… a také manžel. Prozradíš, čím tě „Mirek Dušín Slováckého divadla” okouzlil? Manžel (David Vacke – pozn. red.) mi tvrdí, že si mne pamatuje už od prvního zahajovacího dne. Já jeho ne. Všimla jsem si ho o rok později na Silvestra a už ho nepustila. Ale proč – to nemohu prozradit. Diváky, ale také divadelní recenzenty jsi doslova uhranula hlavní rolí v dramatu Gazdina roba, za kterou jsi dokonce dostala cenu Thálie Českého divadla. S jakými pocity jsi cenu přebírala? Bylo to nádherné. Ostatní ocenění mluvili souvisle několik málo vteřin. Já ze sebe vylomila „Děkuji” a spěchala se radovat za svými kolegy. Řádně jsme to zapili a skleněná „Roba” vyrobená ve sklárnách v Karolínce, zdobí naši polici. Pak následovaly měsíce, ve kterých hrála hlavní roli vaše dcera Veronika. Dá se mateřská dovolená považovat za dovolenou v tom pravém slova smyslu? Jasně, že ne. Udivuje mě, že čeština, která má tak bohatou slovní zásobu, si vybere toto označení „dovolená”. Jak se herečka na mateřské dovolené udržuje v kondici? Na kondici nebyl čas myslet. A svým způsobem mi to bylo jedno. Měla jsem doma daleko důležitější a milejší povinnosti, než se zabývat tělesnou schránkou. Do divadla ses na skok vrátila, když tě J. A. Pitínský obsadil do jedné z rolí v dramatu Bratři Karamazovi. Jak na tu práci vzpomínáš? Ráda. Bylo to v půli mateřské, když mě pan Pitínský oslovil. Tedy čas tak akorát občas někam zmizet. Mizení to bylo příjemné, i když někdy mi už šla hlava kolem z časového harmonogramu, který musel fungovat do poslední vteřinky. Ale – stálo to za to. 4. září měla ve Slováckém divadle premiéru hra To pravé, ve které jsi vytvořila jednu z hlavních rolí. Bylo snadné vstoupit po tolika měsících „dovolené” do divadelního kolotoče? Díky tréninku s Karamazovci docela ano. A taky Verča (dcera Veronika – pozn. red.) už je větší a samostatnější. No a hlavně jsem se těšila. Jaké ohlasy na hru To pravé jsi zaznamenala po premiéře? Různé, jak už to u složitějších her bývá. Ale vyloženě odrazeného diváka jsem nepotkala. Spíš lidi vybírali jednotlivosti, které se jim líbily. Ono k pochopení celku je někdy zapotřebí větší časový odstup. A někdy se o momentálním zážitku dost těžko mluví. Když mí přátelé z Mostu viděli Gazdinu robu a hned po představení odešli, byla jsem přesvědčená, že se jim to nelíbilo. Opak byl pravdou. Zážitek byl pro ně tak silný, že o něm nebyli schopni mluvit, natož se zúčastnit divadelní popremiérové veselice v klubu. Takže na ohlasy čekám, až uzrají. Hraješ herečku – je to těžké, hrát profesi, kterou sama dobře tak znáš? Je to stejně těžké, jako jiné role. Musím na jevišti uhlídat ty samé věci. O divadle se říká, že je prolezlé neřestmi a i když to divadelníci vehementně popírají, Stoppard, který diváky ve hře To pravé zavede do divadelního zákulisí, to vlastně přiznává. Tak jak to tedy je? Stoppard označil hru To pravé za jednoduchou, čímž prokázal svůj obrovský smysl pro humor. Stejně tak to bude s jeho přiznáním neřestného divadelního zákulisí. Myslím, že si nezadáme s kterýmkoliv jiným pracovištěm. Jen se o tom našem víc píše a mluví. Začínáš už pracovat na další postavě? Jaká to bude? Za další postavou se vydám do přírody. Pan Pitínský mi Lišce Bystroušce svěřil úlohu Sojky. Čili ji co nejdříve vyhledám, abych věděla co a jak. Divadlo začne za několik týdnů nabízet předplatné na další rok. Kdyby ses mohla sama rozhodnout – obstarala by sis je? A proč? Pokud bych se rozhodovala jako nezaujatý divák, pátrala bych po pestrosti, zajímavosti titulů a po režijních a hereckých příležitostech. Myslím, že v tomto směru by mě Slovácké divadlo o zakoupení předplatného bez problémů přesvědčilo. Pokud bych se rozhodovala jako herečka, říkám také ANO. Proč? Protože se tady cítím dobře.