Iva Šulajová: „Jesus Christ Superstar je zřejmě naší zatím nejvyšší metou.“

Dramaturgii muzikálu Jesus Christ Superstar, který má už pozítří ve Slováckém divadle premiéru, měla na starosti Iva Šulajová. A přestože se své práci věnuje už 20 let, přiznává, že to i pro ni byla výzva.

Iva Šulajová (vlevo) se scénografkou Jesuse Evou Jiřikovskou

Ivo, v čem spočívá vaše práce dramaturgyně? Ukažme si to prosím právě na příkladu Jesus Christ Superstar.

Dramaturgická práce je časově a myšlenkově rozvrstvena od období daleko před vznikem konkrétní inscenace až po její premiéru. V té první fázi je součástí dlouhodobého plánování repertoáru divadla, hledání vhodných režisérů a inscenačních týmů, dále pak zahrnuje opatření veškerého textového materiálu, z nějž se inscenace studuje, jeho různé úpravy, překlady, ale i obstarání autorských práv u divadelních agentur. Když pak dojde na samotnou přípravu inscenace, jde o dramaturgicko-režijní spolupráci s režisérem, myšlenkovou záštitu nad tématem pro herce i pro diváky. Ve finiši generálkového týdne, před premiérou, je to i první odborná zpětná vazba.

Jesus Christ Superstar je žánrově vymezen jako rocková opera, veškerý text se zpívá, nezazní tu mluvené slovo - herci tedy své party studují z libreta a not. Ty bylo třeba opatřit, srovnat, udělat dílčí úpravy. Konzultovali jsme s autorem českého přebásnění Michaelem Prostějovským, který nám svou záštitou pomáhal rovněž se zařízením autorské licence a jehož budeme mít tu čest přivítat na premiéře 9. října 2021.

Že je tohle dílo výzva pro herce-zpěváky, o tom se mluví dost. Je to ale výzva i pro dramaturgyni?

Ve Slováckém divadle působím dvacet let, a tudíž vše, co je výzvou pro herce-zpěváky potažmo pro Slovácké divadlo, je i výzvou pro mě jako jeho dramaturgyni. Jesus Christ Superstar je navíc naší zatím asi nejvyšší metou, co se týče hudebního divadla. Pěvecky náročnější muzikál, vlastně operu, i když rockovou, jsme tu zatím neměli, a myslím, že se tato laťka možná už bude těžko překonávat.

Krásnou výzvou či možná spíše darem je spolupráce s režisérem Dodem Gombárem, umocněná ještě choreografickou tvorbou Lindy Fernandez Saez, výtvarným pojetím Evy Jiřikovské a pěveckým a hudebním nastudováním Petra Svozílka a Josefa Fojty. Obrazovost, profesionalita, tvůrčí odvaha všech zmíněných se snoubí s hlubokou lidskostí a pokorou. Je krásné zažívat tak souladný a inspirující tvůrčí proces a věřím, že pokud zkoušení probíhá takto „naladěně“, je to i na výsledné inscenaci znát.

A neméně významná výzva byla v tom, že se nám tentokrát ten tvořivý proces nechtěně „natáhl“ na nezvykle dlouhou dobu - více než rok. Inscenaci jsme začali zkoušet loni na podzim, poté zkoušení několikrát přerušili, premiéra byla rovněž přesunuta asi dvakrát, nakonec se v únoru uskutečnila jen interní uzavřená premiéra pro zaměstnance. Když jsme v červenci představili alespoň koncertní verzi ve venkovním prostoru před diváky, byli jsme šťastní.

V čem je podle vás síla muzikálu Jesus Christ Superstar?

Myslím, že je to spojení originálně nazřeného tématu, které představuje nejzákladnější příběh západní křesťanské civilizace, a fenomenální hudby Andrew Lloyd Webbera: posledních sedm dnů Ježíšova „pozemského“ života od příchodu do Jeruzaléma až k ukřižování je kontroverzně nazřeno prizmatem Jidáše Iškariotského a provedeno formou plného burácejícího rocku. Jidáš, aktér „tradičního“ příběhu a zároveň jeho jakýsi současný glosátor, se po uplynutí dvou tisíc let ptá  po dnešním smyslu Ježíšovy oběti a také po tom, kam lidstvo po tak dlouhé době od přelomu letopočtu dospělo: zda je to dnes opravdu tak jiné, zda je Ježíšův odkaz živý či zda pouze „zazářil“ jako popová superstar, k níž ho ve stejnojmenné písni provokativně přirovnává. Hudební skladba songů je nesmírně žánrově plastická a emotivní: kde nestačí slova, nastupuje hudba, jejíž sdělení umožňuje jít skrze katarzní prožitek mnohem dál.

Velkým tématem je pro mě také motiv „davu“, který jednou v roli Ježíšova obdivovatele, později v roli těch, kteří ho štvou, posunuje dění. Na chování davu bytostně záleží, jak se bude situace vyvíjet, jeho: „Ukřižuj ho!“, volané na Piláta, dovršuje děj. Davovost, s její anonymitou, bezhlavostí a agresí, kterou dnes vidíme například v podobě diskusí na sociálních sítích, je velké téma dneška. V poselství díla je přímým protikladem k pokoře, odpovědnosti, soucitu a autenticitě. Každý člověk má možnost volby. Kdykoli lze se sami v sobě zastavit, zamyslet a řečeno slovy písně Máří Magdaleny „vše psát od prvních řádků“. Osvobodit se od davu a zakotvit ve svém srdci. Otevřít ho pevné víře, která může být pro každého v něčem jiná, ale nemá potřebu ubližovat, nenávidět a lynčovat „ty druhé“. V tomhle ohledu je to opravdu archetypální příběh.

Do jakých pramenů jste se musela ponořit při studiu Jesuse?

Bible je základ. Dále její výklady, historická pojednání, knihy a kázání různých kněží, jmenujme například Tomáše Halíka. Přečetla jsem také například teprve „nedávno“ objevené apokryfní Evangelium podle Jidáše (nalezeno v sedmdesátých letech 20. století ve středním Egyptě, zrestaurováno, přeloženo a zveřejněno až v roce 2006; autoři muzikálu jej tak v době psaní díla nemohli znát), a jeho historický výklad - Ztracené evangelium Jidáše Iškariotského - Nový pohled na zrádce a zrazeného Barta D. Ehrmana, jakož i teologické a psychologické úvahy nad touto spornou evangelijní postavou, soustředěné v inspirativním spisku Kdo jsi, Jidáši? - Vrah, zrádce, provokatér, kolaborant, oběť spiknutí, nebo přítel? Vzhledem k tomu, že Jidáš jako synonymum zrady a zla („jidáššský komplex“, „jidáššský polibek“, „Jidášova mzda“) funguje dodnes, není bez zajímavosti podívat se do historie jeho utváření. Úhlů pohledu a knih napsaných o „radostné zvěsti“ staré dva tisíce let je však nepočítaně.

Oslovil by vás tento muzikál ve Slováckém divadle i jako divačku?

Určitě by mě oslovil. Přiznám se, že nemám v oblibě velké výpravné muzikály, kde člověk možná obdivuje nákladnost a technické vybavení, kterým se dnes dá opravdu čarovat, ale smysl, aktuálnost a autentičnost tématu stojí jaksi stranou. Jesus Christ Superstar určitě takovým muzikálem není. Je to něco mezi oratoriem a dramatem, má hluboké sdělení a autentičnost, svou metaforičností navíc stále nechává prostor i pro vlastní divákovu fantazii.

Dokážete si vůbec „svoji“ inscenaci užít bez toho, abyste hlídala, zda je všechno správně?

Jako dramaturg víte, „proč má být něco tak, jak to má být“, jelikož jste u toho, když to vzniká, vždycky vidíte, když je něco jinak. Na druhou stranu divadlo je živé, každé představení znovu vzniká tady a teď. Po poslední generálce funguje cosi takového, že si tvůrci řeknou „Tak, a teď už je to jejich“ - myšleno herců, potažmo diváků, kteří svou energií představení spolutvoří. Je v tom velké oddechnutí, ale i nostalgie. Nicméně pak už můžete v klidu sledovat, co nového a netušeného, na co jste během zkoušení nepřišli, se na jevišti narodí. Každá inscenace se vždycky vyvíjí až do své derniéry.