Pokus o alibi

Hned v úvodu musím upozornit čtenáře, ať neočekává v tomto textu klasickou recenzi. Nejsem divadelní kritik (a ani jím nechci být!). A tak se milý čtenář nedozví, jak se autorům povedl přeformátovat stosedmdesát let starý Máchův kokořínský příběh do doby facebookových nástěnek, jak typově zvládli výběr herců a jak ti se zhostili svých rolí. Neodozví se, jak se dramaturgovi představení podařilo ukočírovat a do srozumitelnosti dešifrovat erupci řežisérových oinirických vizí. Ani to, zda „little" big time Toma Waitse je dokonalou metaforou nebo snad pouze znouzecnost (jasně, že tam dokonale sedí!). Důvody mého od žánru odtažitého přístupu jsou dva. Ten první je vznosný - chci zůstat divákem! Druhý je nosný - život lidský je příliš krátký na to, abychom se zabývali margináliemi. Mnohem podstatnější a závažnější je pokusit se dotknout nepostradatelného a tudíž podstatného.

Tušení souvislostí

Každý národ vede oprávněný a veskrze pozitivní zápas a spor o to, co je v dějinách jeho umění původní, nosné, co nese po století svým významem i obecně platné principy a je tudíž  srozumitelné a obohacující i pro jiné kultury a národy. O to, co je (viděno v dějinných souvislostech) pro každý národ signifikantní a přece světové. Vlastně ne a přece, ale a právě proto světové. V české literatuře je nositelem národní světovosti vesnický román! V tvorbě dramatické je odpověď stejná. Dříve než se zvedne vlna odporu dovolím si jedno punktum: Česká společnost je historicky společností „malých" lidí - plebejců, nearistokratů. Ať se nám to líbí, nebo ne. Narozdíl od okolních zemí, které jsou národy šlechty, jsme my národem sedláků, národem vesnice. I vůdci lidu vzešli z těchto poměrů. To je naše formace. Máme tedy všechny cnosti a nectnosti obyčejných lidí. Tolik in memoriam historik nadmíru erudovaný, Dušan Třeštík. Tečka.

Každý český divadelní režisér, který se chce jednou skutečně dotknout svých diváků, který se chce ale také dotknout sám sebe v těch nejniternějších vlásečnicích krve, musí se jednou vydat tímto směrem. Zdá se to moc radikální? Budiž: nemusí, ale SMÍ!

Podíváme-li se na výčet divadelních her v životopise J. A. Pitínského, můžeme alespoň zpovzdálí vytušit, že pitínsko-částkovskému divadelnímu modernistovi nejsou podstatné věci lhostejné. Zásadní pro mě je také to, že se režisér často vrací pro uchopení příběhů na místo samé. (Mnohdy i výběrem lokálních prken, která ale také znamenají svět.) Jako by věděl nebo podvědomě cítil, že právě krajina vydá vždy pravdivý obraz dávných mýtů, rozezní vždy stejně teskně struny zasunutých lidských bolestí, nedovolí krvi natrvalo vsáknout do země. Živoucí krajina vše uchovává a zapřisahává nás. Její ozvěny jsou neměnné a trvalé. Na straně jedné Krajina pevný kořen a na straně druhé Krajina věčný poutník.

Umění je to, co je

Již po plesknutí posledních dlaní při závěrečné děkovačce bylo jasné, že tato inscenace kategoricky rozdělí milovníky divadla do dvou táborů: Ano - Ne. Mnoho otazníků a nikde žádná odpověď. Bárto! Hrabě! Angelíno! Dejte jim porozumět!

A pak jsem uslyšel v prázdném sále z místa nápovědy hromový a nesmlouvavý hlas básníka Vladimíra Holana: Život je sám v sobě! I každé pravé umělecké dílo (snad proto, že reflektuje život?) je také samo v sobě. Nekoukejme se kolem, nic tam není. Je před námi jen obraz, ve kterém je vše. I to, co v něm chybí, je jeho součástí. Moderní umění nelze pochopit. Můžeme pouze pocítit, že jsme v blízkosti něčeho závažného, podstatného, vše racionální převyšujícího. Tam, kde zůstává rozum stát, ožívá srdce. Jak chceme uchopit obraz úplně cizích teskných a nenaplněných vztahů, dávných křivd, žárlivostí a démonické touhy po svobodě? Jak chceme rozuzlit spletitost vztahů, kde nikdo neposlouchá v rozhovoru nikoho, než sám sebe, kde dokonalá pomsta nevyvolá světlo v duši, ale naopak ji uvrhne do černočerné tmy? Jak chceme rozumět Máchově či Pitínského trýzni, když nerozumíme ani sami sobě? Přesto existuje jedno místo, kde se můžeme společně setkat. Tím místem je Krajina srdce.

Hotel U Kostničího kamene

Není jistě samoúčelnou epizodkou začátek hry, kdy se po krátkém intermezzu ocitáme v kině a před námi běží úvodní titulky k filmu. Celá inscenace je filmovým plátnem! Se vším, co ke každému dobrému filmu patří. Výsledná podoba filmu vždycky vzniká ve střižně. Tam se určí spád, rytmus a emoce výsledného díla. Nejinak je tomu v naší inscenaci. Střih a prolínání obrazů jsou zde nosnou konstrukcí. Vytváří mnoho silných momentů. Třeba: V jednu chvíli se v hotelu přes sebe navrství několik dějů a dialogů, které svou zahuštěností nedají možnost uchopit a porozumět každému příběhu jednotlivě. Paradoxně v tu chvíli, kdy se začínáme ztrácet, jsme nejblíže a nejvnitřněji v příběhu. Ano, žádná z postav neví, co se s nimi děje! Vyjevené pravdy s nimi tak otřásly. Nevíme, co bude, jen to, že už nebude nic jako před tím. Láme se osud všech zúčastněných. Najednou se obraz zpomaluje, pak se dočista zastaví, ... aby pak pozvolna pokračoval nebo se i vrátil pozpátku znovu k výchozímu bodu. Tak, jako se uvazují či rozvazují uzly na hladkém laně.

Fascinující je část, kdy se jeviště-filmové plátno rozdělí do dvouprojekce. Sledujeme příběh ve dvou rovinách (nebo dva příběhy v jedné rovině?). Nahoře v reálném světě hotelu se převyprávějí a dešifrují dávné křivdy, dole jen o kousek níže v temné sluji sklepení se svíjí v bolestivé trýzni oběť i strůjkyně těchto tragédií. Tento prostý filmový trik nás přivádí neodbytně k uvědomění si mnohem širších a závažnějších souvislostí: zatímco se my, bláhoví, snažíme nalézt vysvětlení, omluvu a rozhřešení našich třeba malých zlo-činů, kdesi uvnitř v nás zraněná duše kvílí. Žádný člověk ji ale nezbaví té tíže. Tak snadné odpuštění nikdy není. Jde to vůbec? Nebo je to tak, jak úplně potichu šeptal Jan Skácel: Nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem? Pak přijde snad i osvobození.?

Úsměvnějším příkladem posouvání si významů i mimo plátno může být i postava věčně opilého a prostořekého Bárty (zde si neodpustím hodnocení - ve vynikajícím podání Jiřího Hejcmana), který je spouštěcím mechanismem zápletky, protože pojmenovává konkrétní osoby jejich pravými jmény a vsazuje je do jejich zločineckých rolí. Je to snad předobraz tak typicky české povahy: IN SPIRITUS VERITAS? I tys, Mácho, prožíval tyto běsi?

Zvláštní kapitolou jsou ouředníci, kteří přichází vyšetřit, odsoudit a potrestat vraždu. Jejich hnědo-černě výmluvné obleky, oplzlé grimasy a naprosto chladné a nezúčastněné hledání „konečného řešení", evokuje praktiky nedávných despotických vlád. Však není to historizující vsuvka, nýbrž tíživá přítomnost. Žádný establishment není a nikdy nebyl schopen vynést spravedlivý soud nad našimy přečiny. Vždycky, když se snažil vklínit do našich životů, proměnil se v bohapustou tyranii. Jak lze literou zákona nastolit skutečnou spravedlnost? Čí spravedlnost? A pro koho? Jsou skutečně směšní.

Uzavírání kruhů

Vír obrazů, výkřiků a tónů zklidní závěr, který se vrací na samotný počátek. Na stejném pomyslném místě, kde svůdná Angelína svolila okouzlena sama sebou ke zradě na své lásce, končí zhrzený milenec na šibenici svou předem prohranou pomstychtivou pouť. Opustil jako štvanec ráj (sladkou Venécii), aby se mohl jednou vítězoslavně navrátit. Démonické zlo touhy po pomstě mu ale nikdy tento návrat nedopřálo. Ach, ubohý Giacomo, tos nevěděl? Jenom to, čeho se opravdu vzdáš, můžeš jednou natrvalo dostat zpátky!

Na úplný závěr sedí spolu dva jediní přeživší a chvilku se vkrádá pocit, že oni budou pokračovateli zaniklých životů a epickým vyústěním příběhu. Ale není nám dopřán poklidný konec. (Stejně by se tento pár po několika letech švankmajerovského dialogu nakonec požral navzájem.) Na místo toho se v útěku vydává zdánlivě zkrocený hrdina na cestu tuláka. Tuláka, který se bude bláhově po zbytek života domnívat, že svoboda mu přinese svobodu. Snad je to finále i romantické, ale je v něm cítit zvláštní marnost a odevzdanost. Slovo, které to dokáže přiblížit je NEVYHNUTELNOST - víme, že nás nečeká nic dobrého, víme, že bychom měli posečkat, ale marné je osudu se bránit. Je to stejně beznadějné, jako je beznadějné pouze lidsky nahlížené a žité Lidství. (V den smrti Ingemara Bergmana byla na ostrově Farö neproniknutelně hustá mlha.)

A tak, drahý a nešťastný, poutníče. Dlouhá silnice táhne se rovinou; daleko - daleko, až v dálce - co zavřená řeka - v temné padá hory. Po ní daleko - daleko odchází.

A s ním i náš příběh. Už cítím ten povzdech: zase jsme bezradní zůstali na všechno sami. Však přece! Tante grazie...

Tomáš Ježek

18. října 2009