Jakube, jaký máte vztah k Lichožroutům?

Do generace, která s Lichožrouty vyrůstala, už nepatřím, ale do té, která se s nimi ještě jako dítě stihla potkat, ano. Nebylo to však ani knižní ani filmovou podobou. Pamatuji si, že první setkání bylo na základní škole, dostali jsme od paní učitelky za úkol donést z domu osamocenou ponožku. Bylo nám řečeno, že za její samotu mohou právě lichožrouti. Pak si každý vyrobil svého. Ten můj už ale zcela jistě utekl. Není se čemu divit, v naší domácnosti by se chudák neuživil, máme takové podezření, že u nás doma je lichožroutí sídlo celé Prahy 8. (smích) Ale jsem si jist, že si našel nové sídlo a má nádhernou, naditou sbírku ponožek všeho druhu.

Zkoušení inscenace bylo bohužel poznamenané covidem... Přesto, jaká to pro vás byla práce?

Zkoušení pro mě bylo prací velmi radostnou, příjemným návratem k dětské duši, svobodě a hravosti. A to je za mě krásné, když se to takto naskytne a povede. A co se týče covidu, ten do života inscenace samozřejmě zasahoval, ale za mého působení v této inscenaci zasáhl jen jednou, a to přesunem premiéry o nějaký ten kousek na neděli 20.3. Ale řekl bych, že v tom, jak uměl zahýbat chodem všeho, je toto už jen taková maličkost. Takže pro mě - jen radost a hravost.

Co vás samotného na Lichožroutech baví? Šel byste na ně jako divák?

Já bych si na Lichožrouty zašel moc rád. Jsou podle mě rozmanitou zábavou pro celou rodinu, která je plná barev, života, energie, radosti a samozřejmě ponožek. A kde a kdy jindy máme příležitost vidět lichožrouty na vlastní oči dělat vše možné i nemožné?