„Po premiéře Její pastorkyně v Národním divadle v roce 1890 bylo Gabriele Preissové vyčítáno, že námět vyčetla v novinové rubrice Ze soudní síně, ale že pro vznešené jeviště se prý příběh o svobodné matce nehodí. Následující roky nedaly těmto kritikům za pravdu. Hra byla bezpočtukrát inscenována, vznikly podle ní dva filmy i stejnojmenná opera Leoše Janáčka,“ upozorňuje dramaturgyně Slováckého divadla Markéta Špetíková.
„Ani jedno z předchozích nastudování jsem neviděl a upřímně si myslím, že to ani není podstatné,“ říká ředitel Slováckého divadla a režisér aktuálního uvedení Její pastorkyně Michal Zetel. „Stejně tak není, domnívám se, podstatné, abychom v té naší hledali nutně něco nového. Její pastorkyňa je hra se zápletkou až antického rozměru a není tedy možné, aby dopadla takzvaně dobře. Konec bude vždy jistým způsobem tragický, a my hledáme příčiny a pohnutky postav, které k tomu konci vedly, a pokoušíme se je pochopit. A garantuji, že i rozdíl deseti let mezi jednotlivými uvedeními přináší díky jinému duchu doby – Zeitgeist – nové chápání,“ dodává Michal Zetel.
Když bylo Gabriele Preissové 12 let, odstěhovala se z Prahy do Hodonína ke strýčkovi a žila tam několik let. Právě zde vznikl její hluboký vztah ke Slovácku, folkloru a místním zvykům. Tato láska se výrazně vtiskla i do její tvorby. Kromě Její pastorkyně se moravský venkov objevuje i v dalším jejím významném díle – Gazdina roba. I to se objevilo ve Slováckém divadle; v roce 2000 se režie ujal Jan Antonín Pitínský.