Koho v Bambilandu hrajete?
-
Autorka nenapsala jména postav. Nikdo nemá žádné jméno, ve hře jsou vlastně neutrální osoby. Přicházejí na jeviště postupně, nabalují se k sobě, a tím vzniká chór. Takže každý herec po svém výstupu zůstává až do konce. Je to poprvé, kdy něco takového na jevišti hrajeme. Musíme být neustále ve střehu, nesmíme vypnout, není čas na odbíhání. V klasických hrách si většinou můžete odskočit třeba na cigaretu, když máte deset nebo patnáct minut pauzu, ale tady to nejde. Je to maximální soustředění pro maximální výkon.
-
-
Jaké to je, když nemáte pro roli předem daný charakter?
-
Vycházeli jsme z dlouhého uceleného textu autorky, který pak dramaturgyně Iva Šulajová a režisér Jiří Honzírek rozdělili do několika bloků. Každý herec vejde a svoji část předvede jako herecké číslo. Každý je jiný. Někteří vtipní, jiní vážní, a vzniká tím jakýsi kabaret, jevištní show.
-
-
Podle jakého klíče jste repliky nakonec dostali?
-
Pasáže se několikrát měnily, samotné ujasňování trvalo skoro dva týdny. Monology se přehazovaly, režisér sledoval, jak budou sedět tomu kterému herci. Ale to je běžná práce. V další fázi došlo na improvizace, kdy jsme se snažili své texty pojmout originálním způsobem. Byla to velice tvůrčí práce. Takovou máme u nás v divadle rádi.
-
-
Hra působí velmi nekonvenčně, možná až kontroverzně, nemáte strach z reakcí diváků?
-
Kdepak. Proč bychom se báli? Ano, hra je úplně jiná, než na jaké jsou diváci zvyklí, ale my jsme moderní divadlo a máme moderní diváky, kteří vědí, že jim nabízíme to nejlepší. Kdybychom se takových věcí báli, bylo by to poznat, nemohli bychom se do nich pustit a diváků by nám spíše ubývalo. A to se neděje.
-
-
Je to vaše první setkání s autorkou Elfriede Jelinek?
-
Její knihy jsem nečetl, ale viděl jsem film Pianistka, jenž vznikl podle jejího námětu. Bambiland je pak první divadelní hra, se kterou jsem se setkal.
-
-
S jakými pocity jste šel na první zkoušku Bambilandu?
-
S velkým otazníkem v hlavě. Vůbec jsme s kolegy netušili, o co půjde, zvlášť když jsme neměli rozepsané role, texty jsme dostali až na samotné zkoušce. Od začátku to bylo velmi tvůrčí a napínavé zkoušení. Měli jsme volnou ruku, mohli jsme si text přizpůsobit. Jsme za to rádi a určitě to ocení i naši diváci.
-
-
Máte pocit, že se inscenace má kam vyvíjet?
-
Určitě. Dnes už je všechno důkladně nazkoušeno, už nejde o improvizace, byť se to tak může jevit. Ale to je přesně to, o čem Efriede Jelinek píše. Chce mást diváky, provokovat je, dráždit. Ne nadarmo dostala Nobelovu cenu. Bude to dobrodružství. Ale naše publikum je na to připravené.
-
-
Čím si vysvětlujete, že obecenstvo ve Slováckém divadle je otevřené i takovým neotřelým projektům?
-
Máme inteligentní diváky. Každý rok tu laťku náročnosti zvedáme, protože umíme publiku vysvětlit, proč zrovna nasazujeme ten který kus. Diváci to chápou a těší se na každou novinku. Samozřejmě, že hrajeme i klasické komedie, dramata, muzikály, ale nebojíme se ani neznámých titulů. Otvíráme tak nová témata a ukazujeme divákům, že i takové divadlo se může hrát. Řídíme se heslem: Slovácké divadlo nehraje pro všechny, ale hraje pro každého. Jsem přesvědčený, že si Bambiland své publikum najde.
-
-
V čem se podle vás k Bambilandu hodí právě režisér Jiří Honzírek?
-
On si obvykle nevybírá klasické kusy, k němu novátorství a neznámé a nevyzkoušené pohledy naprosto sedí, je to jeho parketa a dokonale ji ovládá.
-
-
A je tato hra i váš šálek čaje?
-
Pro mě je to zajímavé v tom, že jsem nic podobného nikdy nedělal. A taky jsme se s kolegy při zkoušení dozvěděli spoustu věcí - jak pracují média ve spojení s politikou, co všechno využívají a jak nás ovlivňují. Pro mě je podstatné to, co si ze zkoušení odnesu, nejen ten proces a výsledek na jevišti. Ten je pro naše diváky.
-
-
Jana Máčalová