12. 12. 2006
Rozhovor byl uveřejněný v MF Dnes 11. prosince
Herec Slováckého divadla Jiří Hejcman je recesista. Když se jej štáb České televize nedávno ptal, jak probíhalo zkoušení hry Vycucnutí, kde hraje hlavní roli, odpověděl vážně, že si zaplatil kurs levitace a studuje stav beztíže. Při práci na muzikálu Sugar začal chodit na dámskou toaletu, protože hrál muzikanta, jenž se převlékal do ženských šatů. Bylo těžké předvídat, jak se postaví k následujícím otázkám. Nakonec byl překvapivě ukázněný a vstřícný. Může za to zřejmě únava, protože Slovácké divadlo hraje i dvě představení denně. „Nechci ale odpočívat,“ dušuje se.
Před měsícem jste měl premiéru muzikálu Sugar. Jak se na výsledek díváte teď s odstupem?
Že to pro nás není zas taková legrace, jak se může z hlediště zdát. Radek Balaš vyžadoval preciznost a hodně nás při zkoušení dusil. Samozřejmě bych mohl vyprávět veselé historky o tom, jak je těžké tančit na podpatcích, nebo si oblékat dámské punčocháče, ale když se ptáte na to, jak tu práci s odstupem vnímám, musím říct, že dělat srandu je docela dřina.
Diváci ale Sugar přijímají s nadšením.
Ano, diváci se baví, a to je důležité. Výsledek musí být lehký a hravý. Co my zažíváme v zákulisí není podstatné.
To si neodpočinete, protože ze Sugar jste naskočil do další náročné práce. Režisér Pitínský si vás vybral do jedné z hlavních rolí ve hře Divá Bára.
Ale já odpočívat nechci. Dokud o mě mají zájem režiséři jakými je Balaš, Pitínský, Smilková, tak nebudu ani na chvíli snít o tom, že bych chtěl odpočívat. Nedělám divadlo proto, abych se flákal.
Jaký typ režisérů vám vyhovuje?
Mám rád ty náročné. Oxana Smilková po mně jednou při zkoušení Maškarády tak zařvala, že jsem málem zkolaboval. Vyletěla na jeviště rychlostí světla a já jsem ztrácel vědomí. Jinde by kolegové práskli dveřmi a už se s ní nebavili. Ale já vím, že jí šlo o dobrý výsledek a v tom případě musejí jít osobní věci stranou.
Ale nároční jsou i jiní režiséři a nemusejí zrovna u zkoušení řvát.
Jistě. Jde o způsob práce. Když jsme zkoušeli Vraždičky s Robertem Bellanem, tak ten neřval, pořád byla při práci sranda, ale uměl přijít a říct: „Nefunguje to, musíme celou scénu vyhodit a nazkoušet znovu.“ Je to o formě.
Pracoval byste s Oxanou Smilkovou znovu?
Kdyby mě oslovila, tak jistě. Proboha, vždyť ona režírovala Tabakova, Smoktonovského a další velké herecké osobnosti v Rusku i v Anglii. To bych byl sám proti sobě, kdybych si řekl, že po mně řve, tak já se s ní nebudu bavit.
Vraťme se k Pitínskému. S ním se potkáváte poněkolikáté. Vzpomenete si na první spolupráci ve Slováckém divadle?
Byli to Bratři Karamazovi a já jsem byl čerstvě po škole. Měl jsem hrozné nervy, protože jsem se dlouho nemohl napojit na způsob, jak pracuje. Jiní režiséři řeknou – ty půjdeš zprava, ty zleva, tady se zastavíš a něco řekneš, ale Pitínský ne. Pořád si něco huhlá a vy nevíte, jestli pracujete dobře nebo ne. Chcete mít hotový výsledek, ale on tvoří, věci mění, přepisuje.
Jitka Josková vzpomínala, že z nervozity z Pitínského brečela.
To plakal celý dámský soubor. Ale nikdo to nevzdal, cítili jsme, že pracujeme s někým výjimečným, tak jsme to všechno překonali. Nemáte u sebe náhodou kapesník?
Při zkoušení Lišky Bystroušky už to bylo lepší?
To už byla legrace. Opravdu. Ne snad, že by nám všechno hned šlo, ale věděli jsme, co nás čeká a když Pitínský řekl Jitce, že by se mu líbilo, aby vylezla po oponě, tak ta nepropadala panice, ale brali jsme to už jako obraz, který by v inscenaci rád měl.
Leze nakonec na tu oponu?
Ne, je spousta situací, která se ve výsledné inscenaci neobjevila. Jen nás všechny ty věci inspirovaly k dalším nápadům. Pitínský nakonec vyhodil tolik krásných scén, co jsme měli nazkoušené.
Říká se, že režiséři neradi škrtají to, co už mají nazkoušeno.
Umění škrtat je velice důležité. O tom teď mluvila Bára Hrzánová, když se byla minulý týden podívat na Lišku Bystroušku v Praze. „Nebojte se obětovat hezké dílčí věci pro ještě hezčí výsledek.“ Něco na tom je.
Co budete v Divé Báře hrát?
Karlu.
Zase ženu?
Vlastně ano. Po Sugar je to další ženská. Ale tentokrát to je všechno jinak. Karla je jedna z výborných povídek Boženy Němcové a v naší inscenaci budou tři. Nechtěl bych prozrazovat režijní záměr, snad jen zopakuji, co k inscenaci říkala naše dramaturgyně – Divá Bára bude o tom, jak těžké to mohou někteří lidé ve společnosti mít.
Karla je tedy jedna z hlavních rolí.
Ano, jsou vlastně tři titulní. Bára, Viktorka a Karla. Ty dvě bude hrát Jitka Josková, Karla připadla na mě. Nemyslete si – když mi to Pitínský řekl, tak jsem hned nejásal. Já jsem Karlu totiž neznal. Ale pozor – u Pitínského je mi úplně jedno, co hraju. I kdybych v Divé Báře nebyl obsazený, tak se budu chodit dívat na zkoušky. Je to velká škola.
Platí tedy, že není velkých a malých rolí, ale že jsou jen velcí a malí herci?
Neplatí. Jsou velké a malé role, co si budeme povídat. Když jen přijdete na jeviště a přinesete dopis, tak vás asi těžko budou na ulici lidé zastavovat s tím, že se vám to moc povedlo. Ale je pravda, že dobrý herec i na malé ploše dokáže zaujmout. Stella Zázvorková jednou hrála u E. F. Buriana Zámek. Říkala jen Cvak, cvak. A jaká to byla velká herečka.
Jak jde zkoušení Divé Báry?
Zatím si jen hrajeme. U jiných režisérů by si člověk mohl myslet, že není připravený, ale Pitínský takto pracuje. Je to zkrátka jiný princip. Zkouší věci tak, jak ho napadnou, postupně všechno skládá. Teď třeba vymyslel, že budeme chodit po vlastních stínech. V dětství jsme tu hru tolikrát hráli a on to zkouší na jevišti. Nakonec se z toho může narodit fantastický obraz.
Premiéra je 20. ledna, týden před tím se rozloučíte s Liškou Bystrouškou.
Bystroušku hrajeme přes dva roky, má padesát repríz, hráli jsme ji snad na všech divadelních festivalech a už je potřeba, aby ji nahradila nová věc.
Berete to sportovně, nebude vám smutno?
Každý se s ní rozloučíme sami v sobě. Od jednoho kolegy jsem odkoukal zvyk, že si z inscenace, která končí, něco vezme. Třeba nějakou v jiných kusech nepotřebnou rekvizitu, knoflík, stužku.
Zůstanou vám výstřižky z novin, třeba tento rozhovor.
Málokdo má v divadle přehled o tom, kde co o nás vyjde. Ale tento rozhovor si vystřihnu, protože si denně kupuju Mladou frontu a zavezu ho mamince. Ona mi některé věci schovává. Má takovou složku a tam to je. Třeba se tím na konci kariéry začnu probírat a udělám si hezký smuteční večer se vzpomínkami.
Jiří Hejcman
Narodil se 16. července 1981 ve Zlíně, po absolvování brněnské konzervatoře nastoupil s kolegyní Jitkou Joskovou do Slováckého divadla, kde vytvořil celou řadu výrazných rolí. Sám nejraději vzpomíná na Bejbyho z muzikálu Šakalí léta, kde se poprvé setkal s režisérem a choreografem Radkem Balašem, u J. A. Pitínského vytvořil titulní roli v dramatu Bratři Karamazovi, Oxana Smilková jej obsadila do postavy knížete Zvjozdiče ve hře Maškaráda. Před měsícem měl premiéru muzikál Sugar, kde hraje postavu Dafné, nyní zkouší Karlu v Pitínského Divé Báře. Ta bude mít premiéru v polovině ledna.
Že to pro nás není zas taková legrace, jak se může z hlediště zdát. Radek Balaš vyžadoval preciznost a hodně nás při zkoušení dusil. Samozřejmě bych mohl vyprávět veselé historky o tom, jak je těžké tančit na podpatcích, nebo si oblékat dámské punčocháče, ale když se ptáte na to, jak tu práci s odstupem vnímám, musím říct, že dělat srandu je docela dřina.
Diváci ale Sugar přijímají s nadšením.
Ano, diváci se baví, a to je důležité. Výsledek musí být lehký a hravý. Co my zažíváme v zákulisí není podstatné.
To si neodpočinete, protože ze Sugar jste naskočil do další náročné práce. Režisér Pitínský si vás vybral do jedné z hlavních rolí ve hře Divá Bára.
Ale já odpočívat nechci. Dokud o mě mají zájem režiséři jakými je Balaš, Pitínský, Smilková, tak nebudu ani na chvíli snít o tom, že bych chtěl odpočívat. Nedělám divadlo proto, abych se flákal.
Jaký typ režisérů vám vyhovuje?
Mám rád ty náročné. Oxana Smilková po mně jednou při zkoušení Maškarády tak zařvala, že jsem málem zkolaboval. Vyletěla na jeviště rychlostí světla a já jsem ztrácel vědomí. Jinde by kolegové práskli dveřmi a už se s ní nebavili. Ale já vím, že jí šlo o dobrý výsledek a v tom případě musejí jít osobní věci stranou.
Ale nároční jsou i jiní režiséři a nemusejí zrovna u zkoušení řvát.
Jistě. Jde o způsob práce. Když jsme zkoušeli Vraždičky s Robertem Bellanem, tak ten neřval, pořád byla při práci sranda, ale uměl přijít a říct: „Nefunguje to, musíme celou scénu vyhodit a nazkoušet znovu.“ Je to o formě.
Pracoval byste s Oxanou Smilkovou znovu?
Kdyby mě oslovila, tak jistě. Proboha, vždyť ona režírovala Tabakova, Smoktonovského a další velké herecké osobnosti v Rusku i v Anglii. To bych byl sám proti sobě, kdybych si řekl, že po mně řve, tak já se s ní nebudu bavit.
Vraťme se k Pitínskému. S ním se potkáváte poněkolikáté. Vzpomenete si na první spolupráci ve Slováckém divadle?
Byli to Bratři Karamazovi a já jsem byl čerstvě po škole. Měl jsem hrozné nervy, protože jsem se dlouho nemohl napojit na způsob, jak pracuje. Jiní režiséři řeknou – ty půjdeš zprava, ty zleva, tady se zastavíš a něco řekneš, ale Pitínský ne. Pořád si něco huhlá a vy nevíte, jestli pracujete dobře nebo ne. Chcete mít hotový výsledek, ale on tvoří, věci mění, přepisuje.
Jitka Josková vzpomínala, že z nervozity z Pitínského brečela.
To plakal celý dámský soubor. Ale nikdo to nevzdal, cítili jsme, že pracujeme s někým výjimečným, tak jsme to všechno překonali. Nemáte u sebe náhodou kapesník?
Při zkoušení Lišky Bystroušky už to bylo lepší?
To už byla legrace. Opravdu. Ne snad, že by nám všechno hned šlo, ale věděli jsme, co nás čeká a když Pitínský řekl Jitce, že by se mu líbilo, aby vylezla po oponě, tak ta nepropadala panice, ale brali jsme to už jako obraz, který by v inscenaci rád měl.
Leze nakonec na tu oponu?
Ne, je spousta situací, která se ve výsledné inscenaci neobjevila. Jen nás všechny ty věci inspirovaly k dalším nápadům. Pitínský nakonec vyhodil tolik krásných scén, co jsme měli nazkoušené.
Říká se, že režiséři neradi škrtají to, co už mají nazkoušeno.
Umění škrtat je velice důležité. O tom teď mluvila Bára Hrzánová, když se byla minulý týden podívat na Lišku Bystroušku v Praze. „Nebojte se obětovat hezké dílčí věci pro ještě hezčí výsledek.“ Něco na tom je.
Co budete v Divé Báře hrát?
Karlu.
Zase ženu?
Vlastně ano. Po Sugar je to další ženská. Ale tentokrát to je všechno jinak. Karla je jedna z výborných povídek Boženy Němcové a v naší inscenaci budou tři. Nechtěl bych prozrazovat režijní záměr, snad jen zopakuji, co k inscenaci říkala naše dramaturgyně – Divá Bára bude o tom, jak těžké to mohou někteří lidé ve společnosti mít.
Karla je tedy jedna z hlavních rolí.
Ano, jsou vlastně tři titulní. Bára, Viktorka a Karla. Ty dvě bude hrát Jitka Josková, Karla připadla na mě. Nemyslete si – když mi to Pitínský řekl, tak jsem hned nejásal. Já jsem Karlu totiž neznal. Ale pozor – u Pitínského je mi úplně jedno, co hraju. I kdybych v Divé Báře nebyl obsazený, tak se budu chodit dívat na zkoušky. Je to velká škola.
Platí tedy, že není velkých a malých rolí, ale že jsou jen velcí a malí herci?
Neplatí. Jsou velké a malé role, co si budeme povídat. Když jen přijdete na jeviště a přinesete dopis, tak vás asi těžko budou na ulici lidé zastavovat s tím, že se vám to moc povedlo. Ale je pravda, že dobrý herec i na malé ploše dokáže zaujmout. Stella Zázvorková jednou hrála u E. F. Buriana Zámek. Říkala jen Cvak, cvak. A jaká to byla velká herečka.
Jak jde zkoušení Divé Báry?
Zatím si jen hrajeme. U jiných režisérů by si člověk mohl myslet, že není připravený, ale Pitínský takto pracuje. Je to zkrátka jiný princip. Zkouší věci tak, jak ho napadnou, postupně všechno skládá. Teď třeba vymyslel, že budeme chodit po vlastních stínech. V dětství jsme tu hru tolikrát hráli a on to zkouší na jevišti. Nakonec se z toho může narodit fantastický obraz.
Premiéra je 20. ledna, týden před tím se rozloučíte s Liškou Bystrouškou.
Bystroušku hrajeme přes dva roky, má padesát repríz, hráli jsme ji snad na všech divadelních festivalech a už je potřeba, aby ji nahradila nová věc.
Berete to sportovně, nebude vám smutno?
Každý se s ní rozloučíme sami v sobě. Od jednoho kolegy jsem odkoukal zvyk, že si z inscenace, která končí, něco vezme. Třeba nějakou v jiných kusech nepotřebnou rekvizitu, knoflík, stužku.
Zůstanou vám výstřižky z novin, třeba tento rozhovor.
Málokdo má v divadle přehled o tom, kde co o nás vyjde. Ale tento rozhovor si vystřihnu, protože si denně kupuju Mladou frontu a zavezu ho mamince. Ona mi některé věci schovává. Má takovou složku a tam to je. Třeba se tím na konci kariéry začnu probírat a udělám si hezký smuteční večer se vzpomínkami.
Jiří Hejcman
Narodil se 16. července 1981 ve Zlíně, po absolvování brněnské konzervatoře nastoupil s kolegyní Jitkou Joskovou do Slováckého divadla, kde vytvořil celou řadu výrazných rolí. Sám nejraději vzpomíná na Bejbyho z muzikálu Šakalí léta, kde se poprvé setkal s režisérem a choreografem Radkem Balašem, u J. A. Pitínského vytvořil titulní roli v dramatu Bratři Karamazovi, Oxana Smilková jej obsadila do postavy knížete Zvjozdiče ve hře Maškaráda. Před měsícem měl premiéru muzikál Sugar, kde hraje postavu Dafné, nyní zkouší Karlu v Pitínského Divé Báře. Ta bude mít premiéru v polovině ledna.