Je to přesně rok, co jste se stal nejpopulárnějším hercem Slováckého divadla. Jak na večer na Divadelním plese, kdy jste se zprávu dozvěděl, vzpomínáte?
Zrovna loni to bylo kuriózní. Dopoledne před plesem se totiž scházíme na generální zkoušku programu. V sále je velké plátno, na které se promítají ukázky z našich představení, profily herců a stalo se, že na ně někdo omylem pustil i výsledky Slováckých Oskarů. Nedalo se ale už nic dělat. Tak jsem si to překvapení užil o několik hodin dříve.

Copak vy výsledky neznáte předem?
Právě že ne. Do poslední chvíle je pan ředitel tají nejenom před diváky, ale i před námi. Takže jste lehce v šoku z toho, že jste vyhrál a když se vás moderátor na něco při přebírání ceny ještě ptá, to už omdléváte úplně, protože si všichni myslí, že jako nejpopulárnější jste i nejvtipnější a nejchytřejší.

Cenu jste dostal za postavu Jerryho v muzikálu Sugar. Je to i pro vás jedna z vašich nejlepších rolí?
Víte, vkus diváků je někdy jiný, než můj. Sugar mám moc rád, je už přes rok vyprodaná a užijeme si při ní spoustu legrace. Ale hrál jsem už velké role u režiséra Pitínského, Oxany Smilkové, a to jsou postavy, které mě osobně posunuly víc. Ale aby to nepůsobilo, že si přízně diváků nevážím. Naopak. Je to pro mě závazek, abych pořád pracoval naplno, protože vím, že mě sledují.

Trofej má podobu slováckého koštýře. Kdepak ho máte?
Ještě že jste mi to připomněl! Teď jej má doma kolega Zdeněk Trčálek, aby si s ním mohl přelévat víno. Půjčil si ho prý jen na chvíli, ale já myslím, že si ho chce nechat. Říkal jsem mu, ať líp hraje a může mít vlastní. (smích)

V sobotu 2. února Slovácké divadlo pořádá Divadelní ples opět. Co myslíte - obhájíte prvenství, nebo předáte žezlo jinému kolegovi?
To samozřejmě netuším, každý z kolegů měl v uplynulém roce zajímavou hereckou příležitost a každý ji podle mě využil. Tak se necháme překvapit. Mohl by to dostat Zdeněk, aby mi vrátil ten můj koštýř.

Loni jste nastudoval několik zajímavých rolí.
Ano, režiséři mi dali spoustu hezké práce. Ať to byla Karla v Divé Báře, Bingley v Pýše a předsudku, nebo výborná role v komedii 1+2=6.

Posledně jmenovanou režíroval známý humorista Robert Bellan, ale slyšel jsem, že její příprava moc zábavná nebyla.
Robert se řídil heslem těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Takže nám dával dost zabrat. Mám ve hře na jednom místě slovo "neudělali" a vždycky když jsem ho vyslovil, Robert zastavoval zkoušku a zuřil. Byl jsem už zoufalý, nevěděl jsem, jak si s tím poradit. Dnes tam máme potlesk. Takže se to vyplatilo.

Hrajete detektiva…
…a nikdo mě nepozná. Jsem totiž za blonďáka a vypadám úplně jinak. Když skončila premiéra, potkal jsem na klubu kamaráda a říkal mi: „Já jsem se tak už dlouho nenasmál. Škoda, žes v tom nehrál. Určitě by se tam pro tebe nějaká role našla.“

Už jste panu režisérovi jeho přístup odpustil?
Ale to my jsme kamarádi pořád. Chodíme k sobě na návštěvy, jsme tady jedna velká rodina a všechno je v nejlepším pořádku. Zrovna u Roberta se spolu s kolegy scházíme vždycky na Nový rok a pořádáme košt slivovice. Letos jsme se Zdeňkem Trčálkem vyhráli. Slivovice má značku Trhej, což je zkratka našich jmen a je to opravdu šampión.

Kromě divadla jste dostal i filmovou nabídku.
Ta ale nakonec nevyšla. Režisér Ján Novák tady točil film Jméno a už už to vypadalo, že v něm budu hrát. Je to příběh z věznice a myslím, že nakonec mi to nedal proto, že jsem na tu hrůzu moc krásný. Tak tam hraje Šulaj (smích).

Jak probíhá takový konkurz na filmovou roli?
Někdy jen přijdete, povídáte si s režisérem a on si vás u toho točí. Ale tady jsme měli herecké úkoly. V tom filmu je spousta drsných situací ve vězení, takže si pan režisér chtěl ověřit, jestli bychom je dokázali zahrát. Takže jsme s kolegy hráli dozorce a vězně, řvali na sebe, šikanovali se, moc dobře mi z toho nebylo. Ale když se na to teď zpětně dívám, uvědomuji si, že to byla dobrá příprava na hru, kterou teď zkoušíme se Zdeňkem Duškem.

Taky šikanujete kolegy?
To ne, ale ve hře je několik velmi vypjatých scén a stane se třeba, že když je zahrajeme, jsme úplně vyčerpaní a jen tak zíráme před sebe. Ono někdy to herectví veselé není.

O co v nové inscenaci hry Šest postav hledá autora jde?
Ten příběh vypadá na první pohled obyčejně. V divadle probíhá běžná zkouška, když tu se na ní objeví šest postav a chtějí, aby ředitel jejich příběh převedl jako divadelní hru. Jenomže to je teprve začátek. Postavy na sebe začnou prozrazovat šílené věci a vy jste jako divák vtahovaný do děje víc a víc a jen zíráte, co všechno vylézá na povrch.

Co jsou to za postavy?
Je to taková zvláštní rodinka. Otec, matka a děti. Zažili si strašné chvíle, ale každý je vnímá ze svého pohledu a vy jako divák fandíte jeden okamžik jednomu, pak zase dalšímu, jste v neustálém napětí.

Asi neprozradíte nic konkrétního, že?
Neprozradím, a to hlavně proto, že ona je to tak trochu detektivka a není nic horšího, než když dopředu vyzradíte zápletku i její rozuzlení.

Co jste si o hře myslel, když jste si ji poprvé přečetl?
Na tu chvíli si vzpomínám moc dobře. Byla to první čtená zkouška, kdy se všichni herci i s režisérem sejdou, aby si hru přečetli. To jsme udělali a když jsme dočetli, zůstali jsme sedět jako opaření. Bylo naprosté ticho a jen někdo špitnul: "tak to bude síla". A teď se mi hra líbí čím dál víc a kdybych měl tu možnost, rád bych se na ni šel podívat.

K jakému žánru byste ji přirovnal?
To je těžké. Je to detektivka, jak jsem už říkal, ale také psychologické drama. A v některých chvílích i docela vtipná komedie. Určitě znáte ty filmy, kdy sedíte a máte pocit, že tomu moc nerozumíte, ale nemůžete od nich odejít, protože cítíte, že se to všechno vysvětlí a vám spadne čelist. Tak taková bude i hra Šest postav hledá autora.

Není to od divadla odvaha nasadit takový titul? Nebylo by pohodlnější uvést něco, co diváci znají a u čeho by byla zaručena návštěvnost?
Třeba Vinetoua? (smích) Myslím, že už jsme trochu dál. Tu dobu máme za sebou. Naši diváci jsou nároční a nenechají se opít rohlíkem, i když je pravda, že myslíme i na populární hry. Ale musí být v rovnováze. Vezměte si třeba Divou Báru od Pitínského. I to je náročný titul, je v něm spousta přesahů a má přes třicet repríz. To v některých divadlech neudělá ani komedie. Minulý týden začal předprodej na únor a v pokladně je na Divou Báru pár posledních lístků.

Myslíte, že v jiných divadlech by takový úspěch neměla?
Jsem o tom přesvědčený. Hráli jsme ji například v Prostějově a diváci odcházeli naštvaní, že jsme jim nepřivezli klasiku. Čekali laskavé příběhy Boženy Němcové tak jak je znají z televize. Diváci v Hradišti takoví nejsou.

Vraťme se ke hře Šest postav hledá autora. Režisérem je Zdeněk Dušek. Jaká s ním byla spolupráce?
Se Zdeňkem jsem se, ačkoliv u nás v poslední době už dvakrát dělal, setkal poprvé. A musím říct, že ta práce byla hodně náročná. Tu bych přirovnal třeba k ruské režisérce Oxaně Smilkové.

O té se říká, že ničí herce.
Herci, kteří nejsou rádi, když na ně režisér klade velké, opravdu velké nároky, mohou mít pocit, že je chce Oxana zničit. Já jsem v její režii dělal Maškarádu a klidně bych si práci zopakoval. Ale abych se vrátil ke Zdeňku Duškovi – je si s ní podobný v nárocích, ale přístup je úplně odlišný. Je někdy laskavý, milý, naslouchá hercům. Na druhou stranu je ale tajuplný. On to samozřejmě moc dobře ví, ale víme to i my.

V čem je tajuplný?
To se těžko popisuje. Zkrátka si na něj musíte zvyknout. Ale to je tak u každého režiséra. Lidi, co neznají Pitínského a někde jej potkají, říkají si, že to bude asi nějaký podivín. Holt, to máme my géniové trochu těžší. (smích)

Třeba je to proto, aby navodil tu správnou atmosféru, když je i hra tajemná a napínavá.
Tak v tom případě se mu to podařilo dokonale.


Jiří Hejcman

Narodil se 16. července 1981 ve Zlíně, v letech 1997 - 2001 studoval Konzervatoř Brno, hned po jejím absolvování nastoupil do Slováckého divadla, kde hrál pod vedením mnoha významných režisérů od J. A. Pitínského, přes Oxanu Smilkovou až po Radovana Lipuse. V sobotu bude mít premiéru inscenace hry Šest ppstav hledá autora, kde ztvární jednu z titulních rolí v režii Zdeňka Duška. Loni se Jiří Hejcman stal nejpopulárnějším hercem Slováckého divadla, je svobodný.