Začnu vašimi postavami – Benedikem a Beatrice. Jak byste mi je popsali?

Jiří Hejcman: Zapřisáhlý misogyn (odpůrce žen), ne žen jako takových, ale ve smyslu citového vzplanutí, bavič všeho okolí (což si myslí hlavně on), trochu ješita, malinko náfuka, ale hlavně správný chlap, který své obavy z opravdového vztahu skrývá za slupkou cynika.

Klára Vojtková: Upřímná, drzá, možná až rebelská ženská s velkým srdcem a velkým problémem s chlapama.

Obě vaše postavy jsou zapřisáhlí odpůrci vdávání a ženění, ovšem v reálu jste oba již v přístavu manželském zakotvili. Co pro vás znamená pojem manželství?

Jiří Hejcman: Manželství jako takové beru jako termín, spíše používám slovo Rodina, která je mi opravdu vším. Manželství jako čin beru jako stvrzení něčeho krásného, ale zároveň jako odpovědnost za něj. Člověk musí občas za udržení toho krásna bojovat, což je krásné, když to stojí za to. Tedy ta Rodina.

Klára Vojtková: "Přístav" je docela dobrý příměr, dál pak jistota, domov, slib, spiklenectví. Jestli mám v osobním životě nějakou hlavní roli, je to manželka.

Jak se vám na jevišti partneří?

Jiří Hejcman: Tentokrát je to šílené. Hrozná ženská. Pořád se do mě strefuje nejapnými vtípky, kterým se nikdo kromě ní nesměje. Nepustí člověka ke slovu, protože neustále něco štěbetá, čemuž samozřejmě rozumí jen ona sama. Já, já, já, jenom já – dle mého názoru její životní motto a mohl bych pokračovat leta! (za Benedika). Jinak jako vždy super prima paráda a mohl bych pokračovat leta! (za mě).

Klára Vojtková: Práce s ním mě moc těší, Jirka je zřejmě mým nejčastějším jevištním partnerem a souhra je pro mě a doufám i pro diváky evidentní. Mám pro jeho přístup k práci dost superlativů, ale nemůžu je jen tak bez okolků napsat, jak říkává moje babička: ještě by zpyšněl.

Zajímalo by mě, jak jste si poradili u Shakespeara s textem, a co blankvers?

Jiří Hejcman: Textu je mnoho, ale čím více jej pochopím vnitřně, tím lépe se učí. Když vím co tím či oním chce postava říct, tedy mám vyložené a pochopené podtexty, tím to jde snáz. Umím zhruba dvanáct vět. Doufám, že se dostanu ale ještě dál. A blankvers – to je moje životní záliba a láska. Již má první slova na tomto světě zněla jako blankvers. Moc mě tedy zamrzelo, zarmoutilo, vlastně ranilo, že jej v Mnoho povyku mám pomálu. Jde totiž o komedii, kde Shakespeare zkombinoval prózu právě s mým blankversem. Pár veršíků tam ale naštěstí mám také, takže se těšte?

Klára Vojtková: Mnoho povyku pro nic není výhradně v blankversu a konkrétně postava Beatrice mluví ve verši minimálně, čili s tou trochu jsem se popasovala myslím bez větších problémů. Každopádně text je i tak plný básnických obratů a metafor, které nebylo vždy jednoduché rozkrýt a nebude ani snadné předat jejich význam divákům. Věřím ale, že díky neodbytné snaze Zdeňka Duška donutit nás jednat především textem a replikami svých postav argumentovat, budeme srozumitelní a zábavní. 

S režisérem Zdeňkem Duškem se nepotkáváte poprvé. Co vás na spolupráci s ním nejvíc baví?

Jiří Hejcman: Nejvíc mě baví Zdeněk Dušek jako takový. Je to vždy výprava do nových končin hercovy fantazie a sfér. Výprava vždy výjimečná a jsem vždy moc rád, že se jí mohu zúčastnit.

Klára Vojtková: Jak se to vezme, přebírala jsem tři role v jeho inscenacích po těhotných, či jinak indisponovaných kolegyních a ta jedna či dvě zkoušky k tomu určené byly vždy napěchované něčím, co bych nazvala skvělá zkušenost. Ovšem zkoušení s ním předčilo moje očekávání. Nevím přesně, jak to dělá, ale já se na zkouškách královsky bavím, řemeslu se znovu učím, mám pocit tvůrčí svobody a přesto pevného vedení. Co mám teď už skoro dvouletou Matyldu, vnímám čas výrazně jinak a měla jsem obavu, že budu litovat, že od ní tak brzy utíkám k práci, ale pod vedením Zdeňka Duška nemám pocit jediné, na úkor Matyldy, promarněné minuty. 

Blanka Šmejdovcová