Co obnáší funkce prezidenta Herecké asociace?
Když jsem před necelým rokem dostal nabídku, abych na funkci kandidoval, odmítl jsem. Domníval jsem se, že je to spíše funkce reprezentativního charakteru - a já si příliš jako  reprezentativní představitel divadelní obce nepřipadal. Přistoupil jsem ale na to, že budu předešlému prezidentovi Václavu Postráneckému pomáhat jako jeho poradce. Za ten rok jsem zjistil, co všechno je potřeba při výkonu funkce stihnout – a to mi připadalo v mnohém shodné s mým předešlým působením prezidenta gay hnutí.

Co to tedy je?
Být nejen reprezentantem v médiích, na společenských akcích všeho druhu, včetně demonstrací – ale umět tam srozumitelně formulovat požadavky Herecké Asociace. Stejně tak při sjednávání kolektivních smluv se zaměstnavateli – ať v divadlech nebo v ostatních skupinách firem, vyrábějících film, dabing, rozhlas, či televizi. Zároveň prezident svolává a řídí setkání třináctičlenného prezidia, kterému se zpovídá a předkládá záměry ke schválení - a také řídí svůj malý aparát, který mu pomáhá zvládat administrativu, dopisy, telefonické žádosti, nebo odbornou problematiku právního charakteru. Sjednává smlouvy se sponzory pro Thálii, Filipovského dabingovou cenu v Přelouči, nebo festival Novoměstský hrnec smíchu – a je zodpovědný za zdárnou přípravu těchto profilových akcí Asociace. Komunikuje se Světovou hereckou organizací (FIA) a nechává se inspirovat tím, jak to všechno řeší herci jinde ve světě.

Musíte být také ve spojení s politiky?
Ano, prezident jedná s politiky o podpoře kultury, hlídá společnost Intergram, aby vyplácela hercům v pořádku identifikovatelné i neidentifikovatelné příjmy, sedí v různých výborech, komisích –  prostě samá radostná tvůrčí práce... No, a nakonec přesvědčuje kolegyně a kolegy, aby do Herecké Asociace vstoupili a udrželi ji při životě.

Jaké plány máte jako prezident Herecké asociace vy?
Pokusím se o zviditelnění spektra aktivit Asociace, které jsou mnohdy podrobeny kritice zevnitř. Možná především proto, že o nich jen málo kolegů a kolegyň má přesné informace. Prostřednictvím našich webových stránek, posílením komunikace s oblastními divadly (aby si vše nezabírala jen Praha) a oslovením mladé generace, která o možnostech být profesně chráněn nemá většinou ani ponětí – by se to mohlo zlepšit.

Co si myslíte o dnešní společnosti, která prý kultuře moc nepřeje?
Konzumní doba teď požírá samu sebe – říká se tomu hospodářská krize. Ale je to především morální krize, rezignace na etické hodnoty, na profesionalitu, ale také na umění v jeho nejkreativnějším poslání – vnést duchovno a krásu do našich pragmatických životů. A tak se zřizovatelé nerozpakují vzít divadlu část již schválené dotace – aby bylo na kanalizaci. V  dalších divadlech ředitelé mění smlouvy, aby zlikvidovali stálý soubor. Asociace bude vždy pomáhat hercům udržet své postavení a bude vždy na straně uchování profesní kvality před agresivními tuneláři, kteří se maskují neviditelnou rukou trhu.

Jaký z úkolů považujete za nejtěžší?
Asi můj nejsložitější záměr je spojen s absentující možností dostávat tantiémy – jako to mají zpěváci – od ostatních výrobců. Naši předchůdci se snažili, ale byli převálcováni – a tak tzv. reprízné máme smluvně zaručené pouze od veřejnoprávních institucí. Určitě chci udržet, co předchůdci vybudovali – například Nadace Život umělce je nezastupitelná, stará se o seniory, kteří si úctu a lásku za svou dlouhou službu Thálii jistě zaslouží. Snad se zdaří realizovat i náročný záměr vybudování Hereckého domova. A samozřejmě jsem připraven plnit všechny ty každodenní povinnosti, věnovat se každému, kdo pocítí potřebu požádat o pomoc, o podporu, nebo o obyčejné lidské pochopení – a nebo - o rozhovor.

Slovácké divadlo je od hlavního města vzdálené, ale přesto – víte, jak se mu daří?
I když mé divadelní angažmá skončilo v roce 1991 likvidací pražského Divadla E. F. Buriana, kde jsem prožil deset krásných let, nikdy jsem neztratil kontakt s divadelní republikou. Pravda, pohříchu většinou přes záznamy v ČT2, nebo četbou recenzí či Divadelních novin, ale o to více jsem nemohl přehlédnout pozvolné získávání prestiže vašeho souboru v rámci celostátní sítě divadel. Inscenace jsou zážitkem nejen pro náročnou kritiku, ale především pro  diváky, kteří dávají vašemu opravdu úspěšnému šéfovi panu Stránskému - zřetelnou odpověď, jakým způsobem řešit postavení divadla v době krize. To, že Slovácké divadlo má při své kapacitě 378 míst - 94% návštěvnost, že udržuje jednu z nejnižších cen vstupenky a přesto nekrachuje, naopak - dokáže být z jedné třetiny soběstačné – tady mohu jediné: smeknout.

Divadelníci z Uherského Hradiště se rádi chlubí přízní diváků. Co říkáte tomu, že v pětadvacetitisícovém městě mají přes 8000 předplatitelů?
Ano, 8015 předplatitelů je více, než má Národní divadlo v Praze... Co dodat...? Milujte své divadlo, svůj osud v něm, ono vám to vrátí v divácích. Ze srdce Uherskému Hradišti a naší krásné zemi takové divadlo přeji.

Který titul byste ve Slováckém divadle rád viděl?
No všechny... Legendární Rychlé šípy, protože jsou legendární, Cikány, protože jdou do nebe, Hráče, Penzion, Dům Alby - jedno lákadlo větší než druhé. A taky Pinocchia – protože jsem daboval jeho otce ve filmu. A Harolda, jistě. Kvůli Haroldovi i božské Maude. Ale toho teď kolegové natočili pro televizi – a tak mi neunikne. I když z hlediště je to jiný zážitek. Jsem rád, že moje esoterická přítelkyně Květa Fialová hraje v dobrém divadle úžasnou roli. Byla jednou z prvních, se kterými jsem mluvil po svém zvolení do funkce prezidenta Herecké Asociace. Potěšila mne, jako vždy: „Miláčku, to jsem ráda...konečně je tam někdo normální...“

Slíbil jste, že do Slováckého divadla přijedete na premiéru hry Oskar a růžová paní na začátku ledna. Dáte si spíš si spíš víno, nebo slivovici?
Určitě nějaké krásné vínko. Nebo radši slivovici? Jo, slivovici, pěkně na zahřátí – bude ještě zima. Ale zase -  vínko zahřeje tím slunkem v sobě. Jo, určitě víno. Nebo že bych přece jen… Budu si to muset nechat schválit prezidiem Herecké Asociace.