Juřina se narodil v lednu 1945 v Ostravě, po absolvování brněnské JAMU ( studoval například s Hankou Zagorovou, Zdenou Herfortovou, Vlastou Peterkovou, Miroslavem Středou a dalšími) nastoupil do angažmá těšínského divadla. Po dvou letech odešel do Zlína, kde strávil dlouhých deset divadelních let. V roce 1982 nastoupil jako umělecký šéf Slováckého divadla, o dva roky později se stal jeho ředitelem. V roce 1988 odešel opět do Zlína, aby po dalších čtyřech letech definitivně zakotvil na Slovácku. Na jevišti oživil stovky postav. „Nejraději asi vzpomínám na trojroli důstojníků v inscenaci Černí baroni. Tam jsme se všichni - herci i diváci doslova vyřádili. Říkalo se, že naše inscenace, která vznikla dříve, než film, byla lepší. Projezdili jsme s ní celou republiku a měla opravdu spontánní úspěch,“ uvedl Jiří Juřina. Jeho herecký rejstřík je však mnohem širší. Hrál Feldkuráta Katze v inscenaci Švejka, Plukovníka Pickeringa v My Fair Lady, Faráře v Lišce Bystroušce, Al Lewise v komedii Vstupte!, ale také Vávru v Maryši. V ní se ostatně objevil i při jejím zatím posledním inscenování ve Slováckém divadle, tentokrát v roli Lízala. Kritika se předháněla ve chvále. „Největší prostor k plastickému modelování svého hrdiny dostává Jiří Juřina jako Maryšin otec. Starý Lízal v jeho podání působí autenticky ve své sedlácké zarputilosti a vychytralosti i v opožděném žalu nad zkaženým životem vlastního dítěte,“ pochválil Juřinův výkon například Saša Hrbotický na stránkách Hospodářských novin. Juřina se výtečně zapsal i na televizních obrazovkách, filmovém plátně či dabingu. Objevil se například v Četnických humoreskách, ve Zdivočelé zemi, nadaboval stovky filmů. „Považuji uherskohradišťské publikum, bez jakéhokoliv pochlebování, za jedno z nejvřelejších a nejuctivějších. Váží si toho, co jim divadlo nabízí. Byť je mnohdy jeho reakce neočekávaná či překvapivá, tak přesto je cítit, že je velice vnímavé a vděčné,“ řekl při nedávném rozhovoru s dramaturgyní Slováckého divadla Hanou Hložkovou. „Věřím, Jirko, že nemoc zdoláš a že tě na divadle čekají další role,“ popřál při závěrečné děkovačce inscenace Richard III. Jiřímu Juřinovi ředitel divadla Igor Stránský. Diváci odměnili Jiřího Juřinu bouřlivým aplausem. Všichni si přejí, aby nebyl poslední. Vyznání Jiřího Juřiny Dá se vyjádřit, co vás u divadla celý život drží? Čím vás divadlo okouzluje a co jím naopak vy chcete publiku sdělovat ? Proč jsem tak dlouho u divadla? Dalo by se to bagatelizovat odpovědí, že nic jiného neumím, ale to by nebylo úplně přesné. Dovedete si představit námořníka, který by při vůni monzunu znovu nevyplul na moře? Nebo truhlář, když ucítí vůni hoblovek a klihu, nepustí se do dalšího rámu okna či dveří? Stejné to je, když herce zaujme nebo přímo uchvátí nabízený text či téma nebo jen myšlenka, ať větší či menší, a on si řekne: to je ono, to mi voní a musí jít do toho, byť by jej právě bolely zuby nebo se ozývaly plotýnky. To přesvědčení, že divák to slyšet chce ba musí, a že nikdo jiný by to nesdělil právě jako já, je to jako droga - závislost na odezvě diváků. A přiznejme si, je v tom i trocha ješitnosti, že já to dokázal!