Jitka Josková patří mezi hvězdy uherskohradišťského souboru. Je mladá, půvabná, talentovaná, ale zároveň pokorná a skromná. Diváci ji obdivují jako Ninu z Čechovova Racka, Jitku v absurdní komedii Zase jsem se umýval zbyečně, Helenku ve Slaměném klobouku, ale také v několika rozpustilých rolích slavných Rychlých šípů. Chválou nešetří ani kritikové. Letos se stala už podruhé držitelkou ceny popularity Slovácký Oscar, její umění odměnili i divadelní recenzenti cenou Největší z pierotů. Kudy však vedla její cesta do Slováckého divadla a jak je zde spokojená? Kdy jste se rozhodla věnovat se divadlu profesionálně? Co pro vás bylo hlavním hnacím motorem? Už jako dítě jsem tvrdila, že budu herečkou, ale nikdo z rodiny, příbuzných, kamarádů a známých tomu nevěřil a spíše si z toho dělali legraci. Pouze ale do chvíle, kdy přišlo rozhodování kam na střední školu a já na přihlášky napsala Brněnskou a Ostravskou konzervatoř. To byl u mě první krok přiblížit se k divadlu profesionálně. A hnacím motorem byli všichni ti, kteří mně nevěřili, že to dokážu dostat se na konzervatoř. Já to dokázala a o to víc jsem se utvrdila, že divadlo chci dělat. Jak vzpomínáte na studium herectví na Brněnské konzervatoři? Získala jste tam všechny znalosti a dovednosti, které jsou nutné pro práci na jevišti? Na každé studium se vzpomíná krásně a hlavně když se studuje na konzervatoři. Není to škola kde musíte sedět šest hodin za lavicí. Studentský život tam uběhl rychle. Byl ale krásný a naplněný, tak jak jsem si ho představovala. Základy jsem tam určitě dostala, ale teď vím že to byly jenom základy, protože v praxi je to úplně o něčem jiném než ve škole. Všechno získáváte jen když hrajete v divadle. A to je podle mě ta nejlepší škola. Kudy vedla vaše cesta do Slováckého divadla? Cesta do Slováckého divadla byla velmi zajímavá. Ve 4. ročníku jsem posílala pozvánky na maturitní představení divadelním řediteům s tím, že mám zájem o angažmá v jejich divadle. Do Slováckého divadla jsem se přišla představit osobně, protože bydlím v Uherském Brodě. Pan ředitel Stránský přijal mé pozvání na maturitní představení i s režisérem L.Peškem. Nakonec si ale vybrali Helenu Jarou, která byla se mnou v ročníku. Tak jsem si myslela, že budu pokračovat ve studiu pátého a šestého ročníku na konzervatoři. Den před maturitou mi pan ředitel Stránský zavolal, že se v divadle uvolnilo místo a jestli bych nechtěla přijmout nabídku angažmá ve Slováckém divadle. Tak jsem tady. V Uherském Hradišti jste pracovala s osobnostmi typu J. A. Pitínského, Oxany Meleshkiny – Smilkové a dalších. Jak se cítí mladá herečka ve společnosti takových mistrů? Cítila jsem se hrozně a zároveň nádherně, že jsem dostala tu možnost s nimi spolupracovat. J. A. Pitínský i Oxana Meleshkina – Smilková jsou opravdu mistři svého oboru! Zkoušení bylo pro mě velmi náročné a měla jsem někdy pocit, že neumím ani ty základy ze školy. Stálo to ale za to. Bylo mi a doufám, že ještě bude velkou ctí s nimi spolupracovat i v budoucnu. Oxana  Meleshkina – Smilková těsně po náročném zkoušení Racka ve Slováckém divadle prohlásila, že jste ji ze všech herců nejvíce překvapila právě vy. Bylo těžké porozumět si s tak náročnou režisérkou? Každý režisér je náročný. Některý víc, některý míň. Chvíli jsem si musela zvykat na způsob práce, jakým paní režisérka pracuje, ale pak už to byla příjemná práce, sice náročná, ale dnes už můžu říct, že jsem pochopila že to mělo určitý svůj řád a smysl.Režisérka Oxana Meleshkina – Smilková mi ukázala další možnost jak hrát a dělat divadlo. A za tuhle zkušenost jsem ji hodně vděčná. Jak myslíte, že Racka přijmou pražští diváci? Na konci února vystoupíte s kolegy na festivalu České divadlo.... Nemůžu mluvit za všechny pražské diváky, ale já si myslím, že to přijmou dobře. Podle mě je to ojedinělá a velmi zajímavá inscenace, a proto si nás taky do Prahy pozvali. Racek byl i oceněn divadelními kritiky cenou Největší z pierotů a mně to udělalo obrovskou radost. Celý kolektiv, který inscenaci vytváří si to zaslouží, protože každý v ní nechal své maximum. Přála bych si, aby se nám festival vydařil... Loni jste získala cenu diváků Slováckého Oskara, letos jste ke stejnému ocenění přidala i cenu divadelních kritiků Největší z pierotů. Co pro vás ceny znamenají? Každé ocenění, které v životě dostanete pro vás hodně znamená. Zvláště, když je to ocenění vaší práce. Když jsem loni dostala Slováckého Oskara, nemohla jsem tomu uvěřit. Letos jsem nemohla uvěřit hned dvakrát. Vždycky mě popadne nová chuť dělat divadlo.Velmi si toho vážím a chtěla bych všem divákům Slováckého divadla a divadelním kritikům z celého srdce poděkovat. V současné době zkoušíte pod režijním vedením Igora Stránského současnou komedii Portugálie. Co o ní a o vaší postavě prozradíte? Sny a tajná přání obyčejných lidí žijících na vesnici, kteří se scházejí v místní hospodě a rozebírají tam své starosti, radosti – to je asi hlavní motiv hry Portugálie. A moje postava? Dívka, která hledá opravdovou lásku, ale nikdo takový ve vesnici není, až do chvíle...... ale víc už neprozradím. Říká se, že ze současného Slováckého divadla se neodchází. Cítíte to taky tak? Pokud ano, čím je to podle vás způsobeno? Ze Slováckého divadla se teď nedá ani odejít! Je tu tak skvělý kolektiv lidí, že si lepší představit ani neumíte. A tohle by se těžko opouštělo, protože kolektiv je pro práci velmi důležitý. Další je i to, že o Slováckém divadle se mluví a píše čím dál tím víc a to prospívá nejenom nám a divadlu, ale i celému Uherskému Hradišti a Zlínskému kraji.Tudíž na odchod není ani pomyšlení....