Tak jak ses měl o prázdninách, Jožko? Měls už divadelní „absťák”, nebo by sis volno ještě prodloužil? Prázdniny byly super, jezdil jsem po světě, ale na jejich konci jsem se už do divadla docela těšil, přece jenom je mám rád. Ovšem po deseti dnech zkoušení s Oxanou Smilkovou jsem přemýšlel o emigraci (smích). Ve vašem divadle zvládáš dvě naprosto odlišná zaměstnání – jsi tiskový mluvčí a zároveň herec. Není to trochu schizofrenní? A co na to říkají kolegové? Dřív jsem se setkával s pochybnostmi, zda informuji spravedlivě o všech titulech a ne jenom o těch, ve kterých hraju. Ale po mediálním humbuku kolem komedie Zase jsem se umýval zbytečně, kde nejsem obsazený, už snad všichni vědí, že nejdůležitější je pro mě značka Slováckého divadla, nyní ještě povýšena druhým místem v anketě Divadlo roku. Měls už někdy stav, že jsi chtěl herectví „pověsit na hřebík”? Každou chvilku. Je ale zvláštní, že když už je nejhůř, když už reálně uvažuju o tom, že se naplno vrhnu třeba do PR branže, objeví se znamení, které mě na jevišti zase pozdrží. Nedávno jsem potkal paní a děkovala mi za roli, na kterou jsem už dávno zapomněl. Bylo to dojemné, plakali jsme spolu. A na druhou stranu - před časem se mi stalo při odchodu z restaurace, že na mě mrkala hezká slečna, já jsem mrkal na ni, evidentně mě zná z divadla, myslel jsem si. Omyl, chtěla vědět, jestli stůl, který opouštím bude už volný. Takže budu muset ještě přemýšlet. Co tě dokáže nejvíc vytočit jako herce a co jako tiskového mluvčího? Nespolehlivost. To mi vadí vždycky. Pokud se s někým na něčem domluvím a on bez toho, aniž by mi dal vědět, domluvu nedodrží, zuřím. Pokládám to za nezdvořilost. Jinak mě občas jako herce vytáčí, že některý z diváků nechá v hledišti žvýkačku na sedadle a když zkoušíme a máme připomínky, tak si na ni sednu. Jak ses vůbec dostal k divadlu? Bylo herectví tvým snem? Ano, chtěl jsem odjakživa hrát. Já totiž neumím přitlouct hřebík, neumím opravit mixér, neumím si zašít košili. Jsem pro praktický život absolutně nepoužitelný. U divadla ale můžu předstírat, že všechno ovládám a z druhé řady už se to nepozná. Nová sezona právě vypukla, co tě čeká, co připravuješ, popřípadě jak se připravuješ? Měl jsem plnou hlavu Maškarády, režírovala ji už zmíněná ruská režisérka Oxana Smilková a to byl teror. Mluvíme o ní jako o postrachu českých divadelníků, občas s nadsázkou říkáme, že jsme ráno nastupovali do gulagu. Maškaráda je ale unikátní v tom, že jde o doposud neuvedenou verzi, která měla být zničena. Tak nám na tom tak záleželo, že jsme Oxaně neodmlouvali a už jsme se s kolegy občas i přistihli, že mluvíme rusky. Motivuje tě tvé zaměstnání (herce, ne mluvčího :-) ) k tomu, abys makal na své fyzičce? Přece jen vystupuješ před lidmi, kteří se na tebe dívají… Ty si ze mě děláš srandu! Mým největším úkolem k fyzičce je vydatně jíst, abych při svých 183 centimetrech a pouhých 64 kilogramech přežil a udržel rekvizitu v ruce. Kdysi chtěl režisér Pitínský, abych se v jedné inscenaci svlékal. Na zkoušce mi všechno vysvětlil a já se do toho pustil. Když jsem se mu začal na jevišti ztrácet, volal, ať se zase obléknu, ať lidi nemají pocit, že jsem odešel. Máš nějaké nesplněné přání? Myslíš herecké? Víš, že nemám? Kdysi jsem měl takovou blbou představu, že herci by měli mít přání, co by chtěli hrát. Všichni o tom mluvili. Tak jsem si vysnil jednu roli a samozřejmě, že nepřišla. Ale dostal jsem jiné, a to takové, o kterých jsem neměl ani ponětí a které jsou fantastické. Slovácké divadlo je v poslední době velmi oblíbené, a tak jsi asi rád, že jsi členem právě tohoto souboru. Ale přesto, neláká tě třeba Praha? Většina (ambiciózních :-) ) herců se asi snaží z „„oblasti“” co nejdřív odejít a prosadit se v hlavním městě… Mně láká pracovat s Pitínským, s Oxanou Smilkovou, s hvězdami mezi režiséry. V Praze by se mi to povedlo těžko, už proto, že tam pracují málo. Tam bych jenom běhal z castingu na casting, občas se možná objevil v reklamě na ovesné vločky a vnutil se do spolku bavičů TV Nova, kteří si ve volných chvílích něco nacvičí a vyrazí mezi lidi. Už jsem toho ve Slováckém divadle zažil hodně na to, abych sestupoval do nižších pater. Tím ale nechci říct, že bych neuvažoval o filmové či televizní nabídce. Ale divadlo – nevím o jiném, kam bych chtěl. V dnešní době se strašně rozmáhá „„papučová (televizní) kultura“” a spousta lidí je líných, aby vůbec večer vytáhli paty z bytu. Vnímáš to nějak v divadle? Myslíš, že má vůbec divadlo šanci zvítězit, nebo televizi konkurovat? Jak se snažíte nalákat třeba mladé lidi do divadla? To je spíš otázka pro ty mladé, kteří vyprodávají naše představení a stojí před pokladnou fronty na vstupenky. Proč nesledují všechny ty seriály a jednou za měsíc se vypraví do divadla? Asi je u nás v divadle znát, že máme diváky rádi a že je tady větší pohoda, než doma u křupek. Když jsi mluvil o těch hereckých snech, chtěla jsem se zeptat, na kterou roli nejraději vzpomínáš? Rád vzpomínám na Marka, který byl mojí absolventskou rolí, to byl kluk, který umírá na AIDS, nakonec jsem se skamarádil s Trigorinem v Rackovi, kterého také režírovala Oxana Smilková, mám rád Smerďakova z Bratrů Karamazových, což byl slizký darebák, Kujóna z Blbce k večeři... a teď jsem v pasti, protože bych chtěl vyjmenovat další postavy. Ale na to teď není místo. Jsou ale i postavy, na které moc rád nevzpomínám. Je to hlavně z toho důvodu, že nejsem spokojený s tím, jak jsem to nakonec hrál. Ale konkrétní bych nechtěl být. Jedna paní mi teď nedávno děkovala za roli, o které jsem přesvědčený, že by se dala zahrát daleko lépe. Z toho jsem byl rozpačitý a styděl jsem se. Vaše divadlo celkem často uvádí muzikály, jak jsi na tom s tancem? Tos udeřila na hlavičku! Mojí první rolí ve Slováckém divadle byl převážně taneční part v muzikálu Hallo, Doly! To bylo strašné. Přišel jsem spolu s Otto Kallusem do divadla, představili nás Radku Balašovi, který dělal docela složité choreografie a začali jsme zkoušet. Nejhorší bylo, když se ale pomalu začalo ukazovat, že máme potíže i s kotrmelci. Kolegové se nedávno přiznali, že nám přezdívali komická dvojice Otík a Pepík. Mé taneční kreace, to je totiž něco neuvěřitelného. Už jsem na to ale vyzrál. Snažím se odvést pozornost k obličeji a tím diváky zmatu. A rezignoval i režisér Radek Balaš. Ví, že nic z toho, co po mně chce, nezopakuju. V muzikálu Donaha! mám jednu striptýzovou scénu za doprovodu písně Elvise Presleyho a celou choreografii jsem si proto vymyslel sám. Jen je mi divné, že se během ní diváci tak strašně smějí. Jsi typ herce, který potřebuje nad sebou pevnou ruku, nebo máš radši, když ti dá režisér volnost a třeba prostor pro improvizaci? Pokud nemám vnitřní pocit, že je režisér o dva kroky přede mnou, že má přesně promyšlenou koncepci, přestávám mu věřit a na výsledku je to pak znát. Tím chci říct, že jakmile režisérovi věřím, klidně se nechám ždímat jako citrón a nechám se terorizovat. Ono to totiž obvykle není marné. Příkladem za všechno je právě Oxana. Ta se ani náhodou nespokojí s tím, co jí jako herec nabídneš, protože to už viděla v jiných inscenacích. Komplikuje ti to, staví ti do cesty překážky, je to šílené. Ale ty výsledky bývají mimořádné. Jak se nejlépe odreaguješ? Co děláš, když nezkoušíš a máš chvilku pro sebe? Sednu si s někým koho mám rád, otevřeme si flašku dobrého bílého vína, zobeme sýr a povídáme si o blbostech.