Pane Morávku, jaké byly vaše bezprostřední dojmy z inscenace Tři sestry?

Bezprostředně po představení jsme si se ženou nezávisle na sobě pomysleli, že Anton Pavlovič Čechov by měl určitě radost. To byl první dojem. Druhý byl ten, že jsme si i s ostatními diváky kolem nás uvědomili, že to představení trvalo dvě hodiny, ale my jsme měli pocit, že bylo výrazně kratší. Je totiž pravda, že když máte pocit, že v tom křesle sedíte déle, než v něm opravdu sedíte, tak je to divadlo špatné, a když je to naopak, tak je dobré. Z tohoto hlediska to bylo představení výborné. A první dojem byl i svěžest a radost tvůrců z inscenace, ovšem s tím, že vnitřní bolest všech postav zůstala čechovovsky zachována.

Teď po nějaké době, usadil se ten dojem ještě nějak?

Ano, pro mě je jednou z velkých kvalit - a přemýšlím o tom, jak toho tvůrci dosáhli - celistvost té inscenace. Každé dějství má jiný žánr. Textově herci pokaždé používají jinou formu. Dokonce kostýmy a barevnost jednotlivých dějství se liší. A přesto ta inscenace působí velmi sevřeným a koncentrovaným dojmem. To je pro mě překvapení i po týdnu od zhlédnutí.

Překvapilo vás, že tak neobyčejná inscenace vznikla zrovna ve Slovýckém divadle? Respektive co musí divadlo mít, aby mohla vzniknout?

Aby taková inscenace vznikla, divadlo musí mít dobrý herecký kolektiv, velmi silného a odvážného režiséra, spoustu vzájemné tvůrčí důvěry a tvůrčí odvahy a hodně zkušeností. A to všechno hradišťské divadlo má dlouhá léta, takže to pro mě vlastně překvapení nebylo.

Setkal jste se vy sám u divadla s takovým experimentálním způsobem tvorby a předvedení inscenace?

Říkáte experiment, já bych byl přesnější. Tu metodu hledání, kterou pan režisér použil, používal Stanislavskij v poslední fázi svého života, jmenuje se analýza jednáním. Tu jako metodu tedy znám. Ale že touto metodou vzniklo představení, které důsledně využilo text, který vznikl na zkouškách, tak takových jsem v životě mnoho neviděl.