„Pracovala jsem třináct let na operačních sálech v nemocnici jako ošetřovatelka. Tu práci jsem milovala, ale po extrémně náročném období covidu přišel syndrom vyhoření. V té době mi zavolala kamarádka, která tady v divadle dělala krejčovou, a říká mi: ‚Vyhlašuji konkurz na garderobiérku, na rozmyšlenou máš pět minut!'“ směje se Karolína Vojtková. „Moc jsem nad tím nepřemýšlela a tu práci hned vzala. Lákala mě ta změna. Ne že by v divadle nebyla zodpovědnost, to určitě je. Ale přece jen je to jiné než na operačním sále, kde jde o životy. Tady se člověk i víc uvolní, zasměje s herci. Už v divadle pracuju pátou sezónu a vždycky říkám, že tuhle práci mám za odměnu až do důchodu,“ usmívá se energická žena.

Lodičky? Pro herce i herečky

Práce garderobiérky většinou začíná ještě dřív, než se začne zkoušet samotná inscenace. „Jsme v kontaktu s výtvarnicí, která nám řekne, co od nás bude z garderoby potřebovat. Vždycky se začíná botama a dotazem, jestli se u nás v divadle najdou takové, jaké potřebuje. Máme jich v takzvané botárce sice spousty, ale ně vždycky přesně odpovídají představě,“ vysvětluje Karolína Vojtková s tím, že musí mít na zřeteli ještě jeden aspekt.

„Nepořizujeme jen dámské boty pro herečky a pánské pro herce, ale i dámské pro herce, protože se občas uvádějí komedie, ve které se muži převlékají za ženy. Třeba teď se to zrovna řeší do připravované inscenace Klíčovou dírkou. Výtvarnice Linda Holubová objevila úžasný obchůdek s nadměrnými velikostmi bot, které jsou navíc speciálně ušité na širší chlapskou nohu. A tak nedávno přišly do Klíčovky hned dvě krabice. Největší lodičky, tedy spíše lodě, vedeme ve velikosti 44-45. Ty aktuálně nosí Dan Gajdoš a Jirka Hejcman v Zamilovaném velvyslanci, ti mají největší nohy,“ prozrazuje s úsměvem garderobiérka.

Sichrhajsky, nátělníky a pověry

Další fáze práce začíná dva týdny před premiérou. „To bývá takzvaná oblékaná zkouška, kdy nám krejčové předají kostýmy a herci si je poprvé obléknou. Je třeba udělat opravy, úpravy, někomu padají kalhoty, tak seženeme kšandy nebo pásek. Něco táhne, tak to musíme povolit. Už máme herce otipované a víme, kdo co asi bude potřebovat, že třeba tento herec vždycky chce pod kostým nátělník. Takže samozřejmě donesu, zařídím, všechno bude! Pro spokojenost herců všechno,“ usmívá se Karolína Vojtková.

Každou chvíli se stane, že je potřeba zasáhnout do kostýmů i přímo při představení. „Tam uletí knoflík, tam něco. Jedné herečce jsem zapínala šaty tak natěsno, že rupnul zip. Proto nosíme neustále po kapsách jehly, nitě a sichrhajsky. Takže jsem jí rychle místo zipu dala tři zavírací špendlíky a musela jít tak, přece by nešla na jeviště nahá,“ směje se garderobiérka. S tím ale souvisí i velká herecká pověrčivost. „Říká se, že se nesmí přišívat nic u kostýmu, který má herec na sobě, protože mu zašijete paměť a on zapomene text. Takže to vypadá tak, že někdo doběhne, že mu uletěl knoflík, už po cestě se vysvléká a volá: ‚Honem, ale ne na mně!' Protože to všichni znají a herci jdou hodně pověrčiví,“ prozrazuje s úsměvem.

Nejmenší obléká největšího

Součástí práce garderobiérky je i pomáhat s hereckými převleky v průběhu představení. „I na tom už se začíná pracovat dva týdny před premiérou, abychom věděli, kdo má kdy převlek a kde. Vzpomínám třeba na Prokletí nefritového škorpiona, tam jsem měla převleky rozepsané po minutě. To byl jeden napravo od jeviště, pak hned zase nalevo, vestička, motýlek, sako, někdy komplet celý kostým. Nejvíc převleků tam měl Pavlík Šupina. Bylo to sice náročné, ale když Škorpion končil, brečeli jsme oba, protože jsme tu inscenaci milovali,“ usmívá se garderobiérka. Horko jí bývá i u stále oblíbené parodie Limonádový Joe. „To se vždycky smějeme, že já, nejmenší člověk v divadle, oblékám toho největšího a ještě do nejvyššího kostýmu. To když z Jirky Hejcmana dělám kaktus. Naštěstí ten kostým není těžký a Jirka mi s tím pomůže, ale vždycky u toho vtipkujeme.“

Prasata se perou u teska

Na garderobiérkách leží i průběžná péče o veškeré kostýmy, které se v divadle aktuálně používají. „Do divadla s kolegyní chodíme tak dvě hodiny před představením, abychom do šaten připravily čisté a vyprané kostýmy. Taky zkontrolujeme, jestli není někde díra nebo nechybí knoflík. Po představení hned posbíráme vše, co zůstalo ležet okolo jeviště, protože technikáři většinou hned začínají takzvaně bourat a stavět scénu na další den. Pak jdeme po šatnách a sebereme všechno odtud, protože ráno se třeba zkouší nebo hraje jiná inscenace, tak aby se to nepomotalo. Co je potřeba, to dáme vyprat, případně vyžehlíme, a připravíme na další reprízu. Domů chodím podle toho, jak dlouhé představení je. U těch tříhodinových, které končí okolo desáté večerní, se domů dostanu až k půlnoci,“ dodává.

Jednodušší je to u civilních kostýmů, ale pak jsou takové, které vyžadují mimořádnou péči. „Ještě jsem tady nebyla, když Evička Zezula navlékla herce do neoprenů, ale kolegyně na to dodnes vzpomínají,“ směje se. „Potom jsou občas různé honosné šaty, se kterými se musí opatrně. A pak je tady Farma zvířat, to je kapitola sama pro sebe. Jednak v tom hraje celý soubor, takže je kostýmů a nejrůznějších doplňků opravdu hodně. A herci na sobě mají ty obrovské molitanové kostýmy prasat, ve kterých jsou, chudáčci, vždycky celí zpocení. Do našich praček v divadle se to nevejde, takže šéf provozu Peťa Žajdlík jednou za dvě tři reprízy nabere prasata do auta a jede je vyprat do těch obrovských praček, co jsou u teska,“ uzavírá se smíchem Karolína Vojtková.

Jak se chodí v kroji na toaletu?

Aktuálně má před sebou Karolína Vojtková velmi náročný úkol, a to je inscenace Gazdina roba, ve které jsou herci i herečky v prvním jednání oblečeni do originálních slováckých krojů.

„Je to pro mě zase úplně nová zkušenost. Kroje nám přivezli v krabicích, byla u toho i etnografka ze Slováckého muzea a ještě jedna paní odbornice na kroje. Ty se na to podívaly a říkaly: ‚Tady chybí fěrtůšek, tady něco jiného', a my jsme si jen zapisovaly, co je třeba ještě zařídit. Třeba jsme napoprvé jeden kroj oblékly Pavlínce Hejcmanové, ale pak dramaturgyně řekla, že ona má být vdaná žena a to je kroj pro svobodnou,“ popisuje garderobiérka. „Učíme se, co má kde trčet a kde zase co nemá, kde má být uzlík. Někde nesmí být vidět spodnice a u jiného kroje zase musí být vidět přesně deset centimetrů,“ dodává další detaily.

Oblékat kroje pak bude náročné především pro herečky z Gazdiny roby, která má premiéru už tuto sobotu. „Kluci to tak složité nemají, při troše cviku se už zvládnou obléct sami. Ale holky budou muset možná chodit do divadla ne hodinu před představením, ale dvě. Navíc v kroji se nesmí sedět, jen klečet, a to nemluvím o tom, jak se v něm chodí na toaletu. Budeme se s tím muset všichni poprat,“ uzavírá s úsměvem sympatická Karolína Vojtková.