Josef Kubáník se ptá Jitky Joskové

Přiznej se – kdy naposledy se ti tak dobře zkoušelo, jako teď?
Každé zkoušení mám ráda a každá jiná hra má něco do sebe. Na Malé scéně dělám po dlouhé době, tak jsem se na zkoušení opravdu moc těšila. Skvělý kolektiv, skvělá hra, je mi trošku líto, že to za chvíli skončí.

Kterou ze všech těch scén v Létu v Laponsku, co máme spolu, máš nejradši a proč?
Tu, kde mně masíruješ záda. Nikdy jsem si nemyslela, že jsi takový dobrý masér. Nechceš si tím přivydělávat?

Jak se nejlíp učíš texty?
Večer a v posteli.

Kdybys dostala jako dárek zájezd do Laponska a mohla sis s sebou někoho vzít, kdo by to byl?
Určitě přítele Davida, aby věděl o čem to pořád doma mluvím.

Ve hře jako postava říkáš, že vlastně nejsi Češka, že jsi Laponka. Máš podobné myšlenky o svém původu i ty sama?
No jasně, připadám ti jako normální Češka?! Já jsem původem Japonka….nebo vlastně Laponka?

Ve které jiné zemi by sis chtěla zkusit žít?
V Thajsku. Je to můj sen se tam jet podívat.

Ve hře Léto v Laponsku zažíváš jako postava docela velké životní zvraty. Zažila jsi nějaké i ty sama?
Až takový zvrat, jaký zažívá Lucie, jsem naštěstí nezažila. Ale byla jsem v situacích, které nebyly moc příjemné a rozhodnutí muselo být rychlé.

Vím, že na scény z Léta v Laponsku, ve kterých nehraješ, se ráda díváš? Proč? Baví tě, nebo je v tom i něco jiného?
První je zvědavost a když se mi scény líbí, tak se na ně chodím dívat. Během představení už tu možnost mít nebudu, tak se snažím toho využít na zkouškách.Myslím si, že je dobré vědět, co se děje ve scénách, ve kterých nejsem. Pro mě samotnou i pro tu postavu.

Co říkáš na ty mé rodiče v Létu v Laponsku? Hrůza, co? Ale pro diváky to zase může být super zážitek, se na takové existence dívat…
To určitě, věřím tomu, že se diváci budou bavit, ale mít takové rodiče doma, tak se na lepení letadýlek dám taky.

Kdy zajdeme na kafe?
Třeba hned! Já si dám určitě s kofeinem a ty?


Jitka Josková se ptá Josefa Kubáníka

Kde jsi trávil letošní léto?
Trochu jsem pojezdil Evropu, ale do Laponska jsem se nedostal. Já se bojím, že je tam zima, víš? A já mám rád teplo.

Jak se dá zvládat práce tiskového mluvčího a zároveň i práce herce?
Jde to. Vstanu v půl osmé, za hodinku jsem v divadle, vyřídím nejdůležitější maily, v devět jdu zkoušet, po jedné hodině jdeme na oběd, pak sednu k počítači a píšu tiskové zprávy, rozhovory, telefonuji, odpovídám na maily, večer je představení, kolem jedenácté jsem doma. Mrknu na text, co se mám naučit do druhého dne, usnu u toho a pak se mi všichni smějete, že si nic nepamatuju.

Na Malé scéně jsi už pracoval. Těšil ses i teď, nebo máš radši vekou scénu?
Já mám rád především dobré hry. Pak už je jedno, kde je hrajeme. A Léto v Laponku je vynikající hra. Malá scéna má ale výhodu v tom, že si se všemi diváky vidíme do očí, takže to může být o to silnější zážitek pro všechny.

Co tě na Létu v Laponsku nejvíc baví?
Všechno. Od výtečného textu Járy Rudiše a Petra Pýchy, přes vás, kolegy, co spolu teď chodíme, až po režiséra Jirku Honzírka. Těšil jsem se na každou zkoušku a hlavně, nebál jsem se nabízet nové věci. Cítil jsem se svobodný. Když to byla blbost, tak jsme si to řekli a když to bylo dobré, tak jsme se pochválili. Ideální spolupráce.

Vím, že ti nedávno jedna paní divačka řekla, že se na tvoje výkony těší, že jsou to pokaždé extrémní role. Je to tentokrát taky extrémní?
Já pořád nevím, co tím ta paní myslela. Já totiž všechno hraju upřímně a opravdově a častokrát z toho vyleze prapodivná existence. Ale tentokrát hraju obyčejného kluka, který si doma lepí letadýlka, pracuje v archivu na ministerstvu obrany a vůbec mu nevadí, že jeho matka je tak trochu blázen a otec tak trochu darebák. Víc ale neprozradím.

Řekni aspoň, co máš společného s postavou Leoše, kterého hraješ?
Leoš je technický typ, miluje letadla a nejradši bádá v zaprášeném archívu. Já jsem antitechnický typ, o letadlech nevím vůbec nic (vždyť já jsem na první čtené zkoušce neuměl ani přečíst všechny ty názvy Iljušinů, co je má Leoš doma) a na prach mám alergii.

Jak se ti pracovalo s režisérem Jirkou Honzírkem?
Už dlouho jsem nezažil tak příjemnou práci. Jakmile Jirka viděl, že nám něco není úplně po chuti, změnil to, chtěl, abychom se při hraní cítili dobře, ptal se, jestli je všechno v pořádku. I proto jsem mu nedávno řekl, že bych jej chtěl mít jako svého osobního režiséra.

Co on na to?
Že by mu bylo velkou ctí dělat osobního režiséra právě mně. Bylo to krásné, skládali jsme si poklony navzájem. I za to ho mám rád.

Takže se nevidíte naposledy?
Já doufám, že ne. Už jsme si s Jirkou říkali, o čem by ta další hra, co bysme spolu dělali, mohla být. Tak to navrhnu klukům, ať mi to napíšou na tělo. Když může psát Hubač pro Bohdalovou, tak proč by nemohl Rudiš s Pýchou psát pro mě?

Vím o tobě, že právě čteš knížku o lidském obličeji. Co o člověku prozradí jednotlivé rysy. Dozvěděl ses něco nového na své kolegy?
Já jsem si tu knížku neměl kupovat. Protože teď když někoho potkám, hned se dívám na obočí, pak na oči, na pusu a zjišťuju, co je ten člověk zač. A strašné je, že to všechno funguje. O kolezích jsem se ale nic nového nedozvěděl. Ty už jsem přečetl dávno. (smích)

Osobně ses setkal s autory hry Jardou Rudišem a Petrem Pýchou. Jak na tebe zapůsobili?
Jsou výteční. Mají to v hlavě v pořádku, jsou talentovaní, mají budoucnost před sebou a jsou ochotní napsat pro mě hru. Chceš si v tom pak taky zahrát, když nám to teď tak jde?