Dorant miluje Aramintu, ale nezná způsob, jak se jí přiblížit (doslovně i společenským postavením). Araminta o jeho lásce (ani existenci) vůbec netuší. Na konci této rovnice přece jen může být právoplatné a šťastné manželství. Nebo také ne? Vše je v rukou sluhy Duboise – je to prostý (v dřívějších dobách ne zcela pejorativně vnímaný) "dohazovač", anebo až mefistofelský našeptavač a nebezpečný demiurg? Mohou pouhá slova zažehnout skutečnou lásku?

Komedie Pierra de Marivauxe (1688-1763), jež patří po komediích Molièrových a Beaumarchaisových do nejživější součásti francouzského klasického veseloherního repertoáru, čerpají svůj materiál z citového konfliktu, v němž si láska proráží cestu často buď proti vůli, nebo i bez vědomí milujících. "Vyslídil jsem v lidském srdci všechny možné kouty, v kterých se skrývá láska, když se bojí ukázat, a každá z mých komedií má za cíl vytáhnout ji na světlo z jednoho z těchto koutů," říká Marivaux. A skutečně většina z jeho komedií (celkem napsal na 32 divadelních her, jen o dvě méně než Molière) rozvíjí rozličné varianty vnitřních překážek v různých stadiích milostného vztahu. Nejedná se tedy o tematiku vnějších překážek v lásce v podobě například svazku nepřejících rodičů, nýbrž výlučně o skryté otázky lidského srdce a lidské duše. Marivaux uvádí na scénu kruté hříčky, lsti a vytáčky, které si vymýšlí lidské srdce, aby oddálilo chvíli, kdy se dá konečně samo sobě poznat, a kdy se také odhalí tak, aby je poznalo i druhé srdce. Marivauxovy hry byly oblíbeny nejen ve své době (i když někteří kritikové je mylně považovali za povrchní), ale do svého repertoáru si je natrvalo zařadilo také moderní a současné divadlo. Ve Francii je Marivaux vedle Corneille, Racina, Molièra a Musseta nejhranějším domácím klasikem. U nás je nejznámější a nejhranější z jeho komedií Hra lásky a náhody, která se také úspěšně hrála ve Slováckém divadle (1993, režie: Zdeněk Dušek).

Jednu ze stěžejních rolí má v Marivauxových komediích slovo. Slovem se jedná, slovem se tvoří veškerá zápletka (a chceme-li intrika), slovo je používáno jako zbraň, slovosled signalizuje konstrukt, kalkul. Slova zde tedy mají obrovskou moc! Ona to jsou, kdo totálně změní rozložení sil. A co na povrch vypadá lehce, skrývá často netušenou hloubku. "Přestože text vypadá jednoduše, lze vypozorovat složitější témata temných zákoutí lidské duše a lidského srdce. Tuto temnou stránku textu u Marivauxe objevila a docenila až druhá polovina 20. století. Marivaux je velmi rafinovaný, vypadá banálně, ale je to ´krev pod krajkami´. Úzkost pod lehkostí. Je to v hlubinách kruté, surové a manipulativní. Anatomie duše, srdce, citu (hlavní ženská postava Araminta, která podléhá ´nevyžádanému citu´ je dojemná i komická zároveň). Marivaux zde tedy pracuje s velkým tématem manipulace - manipulují všichni, manipulace probíhá na různých rovinách, pokud bychom použili metaforu ze sportu, vidíme u všech postav škálu od okresního přeboru až po ligu mistrů v manipulaci. A to vše ve jménu ´lásky´. Pokud bychom chtěli srovnat komedie Marivauxe třeba s těmi Molièrovými, zjistíme, že Molière je bohatší ve smyslu zápletky a postav, Marivaux je křehčí, pastelový. Molière je freska, Marivaux je pastelová křída. Tedy zranitelný barevný prach," popisuje Marivauxovy texty režisér Radovan Lipus, který je v tomto žánru "jako doma". Falešné našeptávání (které Marivaux napsal v roce 1737) bude jeho již třetí profesionální režií Marivauxe – kromě studentské inscenace Spor, uvedenéještě na DAMU, nastudoval komedii Dvojí nestálost (pod názvem Lásky?) a Hru lásky a náhody v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Vedle důrazu na slovo a jeho způsob interpretace (dikce, intonace) určuje Marivauxovy komedie též především velmi svižné tempo. Na poli herectví se tak dostáváme k zajímavé "fúzi" konverzační komedie s nutností opravdové slovní ekvilibristiky (kdy herecké jednání je výrazně obsaženo ve slově), a jakési situační komiky – frašky, v níž se hrdina ocitá v prekérní situaci a snaží se z ní uniknout (nebo – jako v našem případě – tu prekérní situaci nastražuje jako past). "Temporytmicky se situace vrší jedna na druhou, téměř žádná z nich není dokončená a už se objevuje nová. Postavy v nich začínají elegantně, pak ale postupně ztrácejí dekorum a končí až do plačtivosti, vzteku apod. Jak známo Francouz Marivaux psal pro herce Italské komedie, která v té době působila v Paříži, ti vycházeli z tradic komedie dell´arte a byli Marivauxovi v lecčems bližší než tehdejší francouzské skupiny. Text dává hercům velkou svobodu, zároveň je třeba, aby se s ním hrálo lehce jako s křehkým balónkem. Je třeba najít adekvátní míru svižnosti. Hra je rychlá jako blesk. A také vyžaduje až wildeovskou preciznost výslovnosti, jako okouzlující piruety v krasobruslení," potvrzuje Radovan Lipus.

Spolu s přesností slovního jednání a závratným tempem komedie si, co se zápletky týče, vychutnáme též fenomén feydauovské frašky, kdy divák ví víc než postavy. Ve Falešném našeptávání přichází ke slovu motiv "lásky skrze prostředníka": od prvních replik expozice hry víme, že Dubois milostnou intriku připraví, ale netušíme, jak to provede, kam až bude ochoten zajít a jakých reakcí se můžeme dočkat od druhé strany – "oběti intriky". Pro frašku je to ideální rozvržení: je zábavné vidět situaci, a nebýt v ní. Postava sluhy Duboise opět není jen komická, je to současně Mefisto, demiurg, našeptavač. Nejde mu o lásku svého pána, motivací je pro něj čirá radost z manipulace.

Neméně zajímavá bude také výtvarná stránka inscenace. Oproti rokokové zdobnosti a preciznosti se posuneme k nám známější éře černobílých filmů pro pamětníky, kdy divadelní kašírka tehdejších filmových kulis připomínala kašírku citovou. Poutavě o tom do třetice prozradil opět režisér Radovan Lipus: "Baroko je tsunami, rokoko je pěna po té mohutné vlně. Po ní přichází revoluce se svou gilotinou a nikdy už nebude nic jako dřív. Totální změna. Marivaux tvoří ve světě, který je ještě zdánlivě bezpečný a bezproblémový, ale je to svět před katastrofou. (Podobně jako u mého dalšího oblíbeného autora – Arthura Schnitzlera: jeho svět se rozpadl v kouři první světové války, kdy zanikla tři mocná impéria, která trvala staletí; v jistém smyslu se svět v roce 1918 změnil víc než v roce v roce 1945.) Ovšem naše výtvarné řešení nepracuje s původní dobou, tedy rokokem, ale zasadili jsme příběh do třicátých let 20. století. Měl by evokovat trochu nostalgickou atmosféru černobílých komedií pro pamětníky, kdy ještě zcela přirozeně fungovaly čitelné a specifikované společenské vrstvy, od sluhy až po hraběte, spojené s určitým způsobem chování, oblékání, dikce. Byla to doba elegance a noblesy, což je důležité, protože Dorantova cesta za láskou Araminty je zároveň cestou za ekonomickým vzestupem. Nemajetný muž se zamiluje do pohledné a zároveň bohaté mladé vdovy. Kolik je tam lásky a kolik kalkulu? Uvidíme…"

V době vzniku těchto řádků je příprava komedie ve své polovině. Herci se zabydlují v postavách i situacích, poté ještě přijdou scéna, kostýmy, vlásenky (a to si tentokrát vzhledem k éře filmů pro pamětníky skutečně užijeme). V době, kdy náš Časopis opustí tiskárnu, už bude vše na svém místě. A opět tak (literární) slovo stvoří (divadelní) svět. Tentokrát ještě s přeneseným významem: milostný vztah bude stvořen "Falešným našeptáváním". Poprvé 11. listopadu 2017, v režii Radovana Lipuse a v novém překladu Daniely Jobertové, ve Slováckém divadle.

Více informací nejen o novince Falešné našeptávání naleznete ve druhém čísle Časopisu, které je k dispozici přímo v divadle.