Jste v angažmá Slováckého divadla od září. Jak jste v Hradišti spokojená?

Moc, moc a moc. Jsem ve skvělém divadle s úžasnými kolegy, dostávám krásné herecké příležitosti a i Hradiště a jeho okolí mi přirostlo k srdci. Nevím teď o místě, kde by mi bylo líp, je to tu pro mě po všech stránkách ideální. Jsem tu prostě šťastná.

Která z rolí, jež jste už hrála, vám zvláštně přirostla k srdci a proč?

Každou svou roli si zamiluji. Z těch, které  jsem  hrála ve Slováckém divadle, vyberu 1. ženu z Agatománie a Leu z Cikánů. Divadlo obecně je založené na komunikaci s diváky, ale Agatománie je v tomto ohledu zcela výjimečná. S Irenkou Vackovou (2. ženou) se vůbec nepotkáme v dialogu, mými hereckými partnery jsou proto diváci. Já, 1. žena, oni porota, soudci mého případu, mé výpovědi. Velikost malé scény umožňuje to, že vidím tváře diváků, mám okamžitou reflexi každé své věty, každého pohybu... akce a reakce. Někdy se s diváky hodně nasměji a jindy mi to nedají „zadarmo", vnímají příběh zcela vážně, až nekompromisně a to se pak s 1. ženou pěkně zapotíme. O tom, jaké představení je, rozhoduje snad ze 70% publikum, proto je každé představení jiné a to mě hodně baví.

A jak vás těší Cikáni režiséra Pitínského?

Inscenaci Cikáni velmi obdivuji , když nejsem na jevišti, sleduji představení ze zákulisí a pokaždé znovu žasnu. Lea je nádherná postava, kterou jsem si nemohla nezamilovat. Její osud je tragický a silný a já si chtě nechtě pokaždé prožiji to utrpení trošku s ní. Všechny její scény jsou velice vypjaté a já se od ní neumím zcela emocionálně odtrhnout. O obou těchto rolích se mi zdává a to asi znamená, že mi přirostly k srdci, nebo že mi „lezou na mozek".

Co jste si pomyslela, když jste zjistila, že budete hrát titulní postavu v inscenaci hry Emilia Galotti?

Lhala bych, kdybych neřekla, že jsem měla velikou radost. A samozřejmě mě popadly i velké obavy, už dobře známý pocit zodpovědnosti. Emilie ale není postava, která, jak se říká, nesleze z jeviště, takže na to nebudu zdaleka sama. Každopádně už i tuto roli si zamilovávám, dostává se mi pod kůži.

O čem vlastně hra je?

O křehkosti a síle čistého srdce, které se rozhodne vzdorovat „normálnímu" světu nebo spíše tomu, co se za „normální" pokládá. Hra je o pokušení, morálce, cti a samotě, o moci, politice a manipulaci a hlavně také o lásce v nejrůznějších podobách.

Dočkají se diváci posunu, nebo půjde o klasickou historickou hru?

O historickou hru rozhodně nepůjde, příběh je přenesený do dnešní doby a jsem si jistá, že je to šťastné řešení. Motivy, které se v příběhu vyskytují jsou nadčasové. Ze šlechticů se stanou elitáři, politikové s nekontrolovatelnou mocí, jak je dobře známe z naší politické scény, ale co se konfliktů lásky týče, nic se nezměnilo.

Jak se vám spolupracuje s režisérkou Martinou Schlegelovou? Je fakt, že jde o ženu, nějak určující?

S Martinou se mi pracuje skvěle. Moc se mi líbí, jak celou hru pojala, to, že se snaží vytvořit na jevišti čistý, krystalický tvar bez zbytečností, které by silný příběh jen ředily. Fakt, že jde o režisérku, ženu, je zcela zásadní. Už od první čtené zkoušky mě přesvědčila, že má k hlavní hrdince blízký vztah, takový, na který si děláme nárok jen my herci. Já sama vidím na Emilii mnoho věcí, se kterými se mohu ztotožnit a někdy mám ten pocit i z režisérky. Možná jsou to ale jen plody její taktické práce s hercem. Každopádně se tak stává moje práce na roli intimnější a moje Emilie bude proto snad opravdovější.

A co kolegové, už jste si na nové tváře zvykla?

Postupně si zvykám, dokonce už i přiřazuji jména :-) . Ne - vážně, u některých mám pocit, že už se známe roky. S jinými se na bližší setkání těším. U divadla je ta výhoda, nebo nevýhoda, že se až abnormálně rychle poznáváte, zkoušení vám nedovolí zůstat si cizí. Cítím se tu jako mezi přáteli, jako doma.

Kdo bude vaším partnerem tentokrát?

Zdeněk Trčálek a Jiří Hejcman, mými milujícími rodiči budou Jaruška Tihelková a Pavel Hromádka.

Co by vás jako diváka přilákalo do hlediště na Emilii Galotti?

Určitě fakt, že tento titul se u nás v Česku moc nenasazuje a bude to jedinečná příležitost shédnout významné dílo německé klasiky. A pak by mě obzvlášť zajímal zmiňovaný časový posun příběhu. Chtěla bych se na vlastní oči přesvědčit o tom, že kdysi provokativní, dnes však „prastará", hra z 18. století kritizující mocenské vztahy a tehdejší morálku může být i dnes aktuální. Mě samotnou to překvapilo, ale teď jsem si jistá, že Emiliin příběh má mnoho co říct právě dnes.

Co vás čeká po premiéře, na co se těšíte?

Co mě čeká, nevím, ráda se nechám překvapit. Není dobré předbíhat.