To mi tedy řekněte, proč jste se rozhodla být herečkou?
Vždyť to je přece sen každé malé holky, ne? (smích) Ten můj vznikl tak trochu tím, že jsem jako malá sledovala televizní seriál Anna ze zeleného domu a hlavní roli učitelky tam hrála zrzavá herečka a já jsem se v ní zhlédla. Byla jsem jí tak fascinovaná, že jsem si umínila, že budu buďto herečkou, nebo učitelkou.

To stačí tak málo? Jen se rozhodnout?
V pubertě jsem začala navštěvovat různé taneční a pěvecké kroužky a ty mě pomalu k divadlu nasměrovaly. A motivací mi byla i starší sestra, která se třikrát hlásila na herectví - bohužel neúspěšně. Ona to vydřela, já jsem to doklapla.

Přijali vás na brněnskou JAMU na muzikálový obor i do Prahy na DAMU. Proč jste zvolila druhou možnost?
V Brně jsem žila a znala ho. Praha mě jako město lákala daleko víc. Podstatnou roli v mém rozhodování ale hrálo i to, že hereckým pedagogem ročníku, kam mě přijali, byl ten rok Boris Rösner. Dnes vím, že to byla výborná volba.

V čem?
Boris byl nesmírně charismatický člověk, uměl to se ženskýma, zbožňoval divadlo, dokázal ve vás vyvolat dojem jedinečnosti a miloval své studenty. Cítili jsme, že jsme v dobrých rukách.

O Rösnerovi se povídají mezi studenty legendy. Jak to bylo opravdu? Skutečně vozil studenty z hospody domů?
Ano, všechno je to pravda. Ale to nebylo důležité. Daleko zásadnější byl jeho přístup. Věděl, že pracuje s naprostými začátečníky a přesto nám dokázal dodat sebevědomí a vzbudit v nás dojem, že jsme jeho kolegové. Byli jsme tím jeho charismatem tak fascinovaní, že jsme dělali úplně všechno, co jsme mu viděli na očích.

Jaký byl při práci?
Pořád hrál. I v té malé zkušebně na škole hrál, jako by byl na jevišti Národního divadla. Smutné bylo, když bojoval s nemocí, protože to před námi hrál ještě víc, aby to vypadalo, že je v pořádku. Samozřejmě, že jsme do poslední chvíle doufali, že se uzdraví, ale nakonec jej nemoc přemohla.

Jak jste se bez něj cítili?
Mně do té doby nikdo neumřel, takže jsem se se smrtí takto blízko potkala poprvé. A měla jsem pocit, že je to někdo z rodiny. Často nám vyprávěl o svém soukromí, předával nám vlastní zkušenosti a najednou nebyl. Jen lituji jedné věci - že jsem jej nikdy neviděla hrát na jevišti. Na sklonku života měl nejlepší role a byl v nich podle všech strhující. Bohužel, když jsem nastoupila do Prahy, nemoc mu už nedovolila vystupovat.

Jak jste se s Borisem Rösnerem rozloučili?
Tragikomicky. Bylo to vůbec poprvé, co jsem stála na jevišti Národního divadla, což je sen každého začínajícího herce, ale držela jsem čestnou stráž u jeho rakve...

Co je na tom tragikomického?
Já nevím, jestli bych to měla zveřejnit, ale myslím, že to není žádné tajemství. On nám pan Rösner říkával v legraci, že až umře, že by si přál, aby byly dámy na jeho pohřbu bez kalhotek, že pak začne zuřivě bušit na víko, aby jej pustili zpátky. Tak jsme tak všechny šly. Zasloužilé herečky i my studentky. Myslím, že to viděl a byl spokojený.

Pražská DAMU nebyl jen Boris Rösner...
Samozřejmě, že ne, jsem moc vděčná za to, že mými dalšími učiteli byla Jaroslava Šiktancová, Lukáš Hlavica, Marie Málková a další velké osobnosti. Moc nám všem dali a jestli dnes něco trochu umím jako základ pro divadlo, tak je to i od nich. Ale Boris to všechno nastartoval, proto jsem o něm mluvila.

Říká se, že absolventi DAMU nechtějí odcházet z hlavního města. Co vás přivedlo zpátky na Moravu?
Každý, i já jsem uvažovala nad tím, že zůstanu v Praze, ale kromě vyhlášených pražských scén jsem poslala dopisy i do divadel, která jsou sice od Prahy vzdálené, ale mají moc dobrý zvuk. Slovácké divadlo bylo jedním z nich a vyšlo to.

Mluvilo se o něm na škole?
Jistě, vždyť tady vzniká tolik pozoruhodných inscenací, známá jsou i jména herců. Když jsem se například dozvěděla, že Jitka Josková odmítla nabídku z pražského Národního divadla, aby mohla pořád hrát v Hradišti, tak jsem si řekla, že to tady musí být fakt něco mimořádného. A je.

V Praze jste během studia navštěvovala spoustu divadel, dokážete inscenace srovnat s těmi uherskohradišťskými, které jste viděla?
To já si vůbec netroufnu. Ale je pravda, že první inscenací v Hradišti, kterou jsem viděla, bylo Křídlo Lenky Lagronové. Je to těžká hra a já jsem zírala, jak skvělí diváci tady jsou a že divadlo je úplně vyprodané. To se nestává ani v Praze.

Do dalších inscenací jste vstoupila, protože přebíráte role po kolegyni Novotné, která odchází na mateřskou dovolenou. Bylo to těžké?
Byla to práce jako každá jiná, když chcete, abyste ji odvedl precizně a když víte, že před vámi je ta laťka pořádně vysoko. Je to ale i výzva poprat se s těžkými úkoly. I v muzikálu Carmen i v muzikálu Adéla ještě nevečeřela jsem se musela naučit choreografie. Několikrát jsem viděla záznam na DVD a pak jsme během dvou zkoušek všechno dali dohromady i s ostatními kolegy na jevišti.

Který ze záskoků pro vás byl nejtěžší?
Jistě je to Adéla ještě nevečeřela. Za nadupanou, skvěle natimovanou show se totiž skrývá dokonale zorganizovaný chaos. Všechno má své místo, čas, tempo. Když jsem viděla Adélu poprvé ze zákulisí, došla jsem k závěru, že tady je umění už jen to, pohybovat se tak, aby nedošlo ke zranění způsobenému srážkou dvou a více herců spěchajících na převlek. To si neumíte představit, co všechno se v zákulisí děje. Ale diváci nic nepoznají a baví se.

Jak vás přijali kolegové?
Nádherně a byla jsem tím až zaskočená. Opravdu jsem nečekala tak velkou vstřícnost. Pořád se mě někdo ptá, jestli něco nepotřebuju, když jsme začali zkoušet hru Agatománie a já jsem ještě dojížděla do Prahy, tak mi režisér David Vacke volal, jestli se sem dostanu bez problémů, byla jsem z toho zájmu v šoku.

Role v Agatománii, která měla v sobotu premiéru, je jedna ze dvou. Jaké bylo zkoušení?
Moc příjemné a klidné. Byla jsem ráda, že je to komorní obsazení a že lidi poznávám postupně. Asi bych byla nervózní, kdybych měla předstoupit před celý soubor a hned předvést, co ve mně je.

O čem vlastně hra Agatománie je?
O tom, jak si člověk dovede přetvořit skutečnost k obrazu svému. Každý má svou pravdu, tu nejvýhodnější. Kdybych to ale shrnula, tak je to hlavně o tom, že když se bezmezně páchá dobro, není to taky vždycky úplně nejlepší a sobci a hlupáci se na tom rádi přiživí.

Jakou hrajete postavu?
Je to taková slepice, která si hraje na paničku a, jak bych to řekla, otřepaná živnostnice ve svém oboru. Ale víc prozrazovat nemůžu.

Jednu zajímavost ale hra s vaším obsazením má.
Ano, dozvěděla jsem se, že přesně tuhle roli napsal Arnošt Goldlfam přímo pro moji učitelku na DAMU paní Marii Málkovou. Vyprávěla mi, jak hra vznikala, jak ji zkoušely s paní Skořepovou - ta hrála tu postavu, jakou tady u nás Irenka Vacková. Bylo moc zajímavé poslouchat zážitky a zkušenosti.

Přijede paní Málková na premiéru,. Aby vás viděla „v její" roli?
Bohužel ne, protože má představení v Národním divadle. Ale na některou z repríz přijede určitě, už jsme se o tom bavily a moc se těší.

Co vás čeká po premiéře Agatománie?
S panem režisérem Pitínským jsme začali zkoušet Cikány od Karla Hynka Máchy, premiéra bude v polovině října. A protože mezi českými divadelníky jde zpráva o tom, že Pitínský a Hradiště je snad nejideálnější spojení, těším se, jak ta práce bude probíhat. Zatím studuju, co se pod tím slavným spojením skrývá.

Klára Brtníková

- narodila se 29. prosince 1985 V Brně
- absolvovala pražskou DAMU
- od září je novou členkou Slováckého divadla
- věnuje se tanci, zpěvu, má ráda sport, ve volném čase se profesionálně věnuje výrobě svatebních doplňků
- diváci ji mohou vidět v muzikálech Carmen a Adéla ještě nevečeřela, kde přebrala role za Terezu Novotnou - Mikšíkovou, hraje jednu z hlavních rolí ve hře Arnošta Goldflama Agatománie.