Jak se žije autistovi? Do jakých situací se dostává a jak na ně reaguje okolí? A s čím vším se musí poprat? Právě o tom pojednávala inscenace, jejíž režie se ujal tehdejší ředitel uherskohradišťské scény Michal Zetel.

V sobotu 27. února od 18 hodin si ji můžete připomenout ve vysílání regionální televize TVS. Z důvodu autorských práv poté nezústane v archivu a televize ji odvysílá pouze jednou.

„S Autistou jsem zažil jedno z nejhorších představení,” říká představitel Kašpara Josef Kubáník

Na Malé scéně se v dramatu Autista představili čtyři herci: Alžběta Mahdalová jako Matka, Tereza Hrabalová v roli Sestry, Pavel Majkus v několika různých úlohách. Hlavní roli autistického muže Kašpara ztvárnil Josef Kubáník. Za mimořádně obtížnou roli získal ocenění odborné kritiky Největší z pierotů.

Josefe, v Autistovi jste hrál titulní roli Kašpara, autismem postiženého chlapce. Jak se vám tato postava zkoušela a hrála?

Zkoušení bylo krušné. Autorka Alžběta Michalová hru napsala podle skutečných událostí, které sama prožila s autistickým bratrem a stále jej měla při zkoušení logicky před sebou. Takže jsem občas od ní i od pana režiséra slýchal: „Tak by to Matěj nikdy neudělal“. Trochu jsme se o tu naši divadelní postavu přetahovali, snažil jsem se je přesvědčit, že nenapodobuji Matěje, ale vytvářím postavu vlastní, mého autistu složeného podle všech těch cenných indicií, které mi autorka dodala. Nakonec se to, myslím, podařilo a na každé představení jsem se moc těšil. To, že bylo téměř sto repríz vyprodáno, svědčí o tom, že tím naším vyprávěním byli zasažení i diváci.

Vzpomenete si na nějaký silný okamžik spojený s touto inscenací?

Bylo jich několik. S Autistou jsem zažil jedno z nejhorších představení - na generálku před premiérou totiž dorazil nejenom Matěj, podle kterého je titulní postava napsaná, ale i jeho rodiče, sourozenci. Mně osobně to bylo nepříjemné, protože jsem věděl, že se budou dívat na své životy, na bolesti a radosti prožité v mnoha letech a my jim je ukážeme zhuštěné do hodiny a půl. Navíc Matěj v průběhu našeho hraní začal trochu hlasitě protestovat, že jedna situace se stala poněkud jinak.

Co jste pak dělali?

Ve všech, kteří jsme byli zrovna na jevišti, se ozval pud sebezáchovy a najednou jsme začali hrát rychleji, abychom to měli co nejdřív za sebou, takže jsme byli o dobrých deset minut rychlejší, než obvykle. (smích) Ale nakonec s námi Matěj po představení uzavřel smír, takže to dobře dopadlo. Musím ale říct, že všichni, celá jeho rodina, se o něj výtečně stará, všechno mu vysvětluje, mají můj velký obdiv.

Bylo takových zážitků víc?

Ano, Autista patří mezi nejemotivnější inscenace, ve kterých jsem hrál. Na jedno představení přišla kamarádka, které inscenace otevřela její třináctou komnatu a po představení plakala tak, že nebyla k zastavení. Po několika dnech mi od ní přišel mail, že poprvé zažila v divadle pocit, který doposud neznala a že se díky naší inscenaci zbavila své vlastní černé díry. To jste pak šťastní, že to, co děláte, má velký smysl.

Čím podle vás inscenace u diváků bodovala?

Myslím, že největší devizou byla její pravdivost. Všechno, co diváci na jevišti sledovali, se opravdu stalo. Každý zážitek se udál a oni si jej mohli srovnávat s tím, co zažili sami, nebo mohli jen tiše žasnout nad tím, co prožívají jiní a uvědomit si, jak jsou sami v životě šťastní.