Ruční práce jí byly souzeny od dětství. „V pěti letech jsem si z kabátu, který se mi už nelíbil, vystříhala kolečka a chtěla z nich šít na panenku. Ve třetí třídě jsem si upletla svetr, byl žlutý a chodila jsem v něm do školy. V osmé třídě šly do módy kalhoty do zvonu, které se od kolen rozšiřovaly dolů až na jednačtyřicet centimetrů a nebyly k sehnání. Tak jsem si je ušila a pak je chtěly všechny děcka z ulice. Jeden z nich dodnes když mě potká, tak říká: ‚Ty tvoje gatě mám dodnes schované jako relikvii,'“ směje se sympatická dáma.

Do divadla se jí nechtělo, ale…

Poté se vyučila krejčovou a vystudovala i oděvní průmyslovku v Prostějově. Už tehdy pošilhávala po práci v divadle, kam se sestrou chodily na předplatné, ale zrovna pro krejčovou nebylo místo. A tak pracovala pro Oděvní podnik Prostějov, ve Slovači šila pánské kroje a po revoluci si otevřela vlastní soukromou dílnu. A dařilo se jí – originální patchworkové kousky dodávala až do Salzburku.

„A právě tehdy mi zavolala bývalá spolužačka, která dělala sekretářku ředitelce OP Prostějov, že se za nimi stavil pan Taft ze Slováckého divadla a že hledají šikovnou švadlenku, jestli o někom neví. Mně se už moc ale nechtělo, dělala jsem na svém, ale Magda Vlčková, která v divadle tehdy krejčovou dělala a už byla nemocná, mě prosila: ‚Vezmi to aspoň na měsíc.' Tak jsem šla na měsíc, udělala Lazebníka sevillského, pak další inscenaci a ještě jednu a najednou jsem v divadle jednatřicet let,“ usmívá se Drahomíra Ulmová.

Hmyzí oči a sklolaminát

Divadlo před dnes už zkušenou krejčovou postavilo mnohé výzvy. „Do jedné pohádky se třeba dělala taková velká hmyzí hlava, a vymyslela jsem si, že místo abych složitě vypracovávala oči, dala jsem do nich obyčejné kuchyňské sítka, do jakých se dělá čaj, aby to vypadalo jako hmyzí oko. Pak jsem ještě složitě tvořila tykadla z drátku. Ve Snu noci svatojánském bylo zase několik elfů a dva z nich měli být hodně širocí. Těm jsem dělala kostýmy z kožešiny a dovnitř jsem všila obruče ze sklolaminátového prutu. S tím se nedalo ani projít dveřmi,“ vzpomíná s úsměvem.

Rukavičky, bonbonky, kravaty

I když mají krejčové v divadle neustále plné ruce práce, přece jen už i jim pomáhají v práci novější technologie a pokrok. Nebylo tomu ale tak vždycky.

„Když jsem začínala, měli jsme v divadle jen tu nejobyčejnější šicí mašinu a nejobyčejnější žehličku, ani nebyla napařovací. Taky jsem si myslela, že třeba klobouky nebo čepice bude šít někdo jiný, ale byla jsem brzy vyvedena z omylu. Tehdy se ještě nedalo kdeco jen tak koupit, takže když bylo potřeba, šily jsme třeba i kravaty nebo také dámské kloboučky, takzvané bonbonky. A nejhorší byly rukavičky. Palčáky, ty nejsou až tak hrozné, ty ještě šly, ale prsťáky, ty se bez rukavičkářského stoje téměř nedaly ušít. Ale musely jsme udělat všechno, co bylo potřeba.“

Kostýmy z neoprenu

Originální kostýmy, které ale krejčovým často zamotaly hlavu, vymýšlela výtvarnice Eva Zezula. „V Alence v říši divů byly takové vysoké věže nebo figurky. To byl docela oříšek. Vymýšlely jsme nejrůznější vycpávky, aby to tak vysoké drželo. V inscenaci Svatba zase Eva vymyslela kostýmy z neoprenu. Ten se šije hrozně, dá se to jen na opravdu dobré mašině, ale zase nemusíte onitkovávat a nemusí tam ani být podšívka. Nejen že pro nás to bylo náročné, ale i herci měli saunu zadarmo. Myslím, že jsme všichni rádi, že má Evička neoprenové období za sebou,“ směje se Drahomíra Ulmová. „Jinak ale v podstatě se všemi výtvarníky pracuji ráda. Každý z nich donese jiný nápad, nikdy se nestane, že by kostýmy byly stejné, vždycky je tam něco nového a originálního. A mě vnitřně naplňuje, že s nimi můžu pracovat,“ dodává.

Kdo musel být i na jevišti tip top?

Drahomíra Ulmová šije ve Slováckém divadle především pánské kostýmy, i když v období, kdy byla v šicí dílně sama, si „střihla“ i ty dámské.

„Asi se nedá říct, že by si obecně pánové zkoušení kostýmů užívali. I když čestná výjimka myslím bude Pavel Hromádka. Řekla bych, že toho to i baví. Na druhou stranu ho vždycky chválím, že má skvělou postavu. Od doby, kdy nastoupil do divadla, se snad vůbec nezměnil, klobouk dolů,“ prozrazuje Drahomíra Ulmová. A co když někdo z herců naopak přijde po prázdninách do divadla o pár kilo „spokojenější“? „To se všívají klíny na nejrůznější místa a vymýšlí kde co, aby se to zamaskovalo,“ dodává.

Přece jen se ale v minulosti mezi pány našli takoví, kteří si na kostýmech zakládali. „Třeba herec Pavel Liška, ten byl úplně cimprlich. Slyším ho jako dnes, když jsem na něm něco předělávala, jak mi říkal: ‚Toto musíte ušít tak a toto tak.' Nebo Lubomír Vraspír, to byl velmi elegantní pán a i na jevišti musel mít všechno tip top. Obecně si ale herci až tak nevymýšlí, myslím, že herečky mnohem víc dbají na to, aby jim to na jevišti slušelo. V tomto ohledu jsem ráda za chlapy,“ říká Drahomíra Ulmová s úsměvem.

Dámská saka pro pány

V těchto dnech má před sebou Drahomíra Ulmová další výzvu. Šije kostýmy do připravované bláznivé komedie Klíčovou dírkou, která bude mít premiéru už 12. dubna v režii Lukáše Kopeckého a s kostýmy Lindy Holubové.

„Tam to bude tak, že pánové na sobě budou mít dámská saka a naopak. A pánská saka jsou složitější, je potřeba vždy vypracovat vnější i vnitřní kapsy. A já vždycky dělám vnitřní kapsy na obou stranách, protože nakonec nikdy nevíme, kde se jim na jevišti budou více hodit. U dámských sak stačí jen vnější kapsy, takže to je super, že si trochu ulevíme, protože kostýmů bude hodně a budou svým způsobem opravdu originální,“ naznačuje.

Na sebe už dnes Drahomíra Ulmová nešije. „V tomto ohledu se vyřádím v divadle, to mi bohatě stačí,“ směje se sympatická krejčová a dodává: „Dnes s odstupem času musím říct, že jak se mi ze začátku do divadla moc nechtělo, nakonec jsem ráda, že to tak dopadlo. Že jsem po tom měsíci neodešla. Jsem vděčná za kolektiv, který ve Slováckém divadle máme, vždycky jsem tam potkala příjemné lidi. A i když už jsem v důchodovém věku a mohla bych už být doma, doufám, že ještě v divadle nějakou chvíli vydržím,“ uzavírá s úsměvem Drahomíra Ulmová.