Proč si divadlo Laponsko vybralo?
To je spíš otázka pro dramaturgyni Hanu Hložkovou. Ale upřímně, kdybych byl na jejím místě, také bych neváhal. Ta hra je současná, chytrá a má švih. Je napsaná, řekl bych, filmovým jazykem, dochází k rychlým střihům, scény odsýpají, nikde nejsou žádné nekonečné monology. Pravda, s tou filmovou řečí jsme se museli trochu popasovat, ale každá výzva je vždycky dobrá. Jen přemýšlím, jak to v dramaturgii dělají, že jim ty novinky nevyfouknou v jiných divadlech.

Jak na takové tituly reaguje publikum Slováckého divadla? Nejsou pro ně příliš avantgardní?
Prosím vás, vždyť Léto Laponsku není vůbec avantgardní. Takové jsou třeba hry Mariana Pally. Například posledně uvedené Vycucnutí, to mělo premiéru před prázdninami, je to tom, jak z letícího letadla vypadnou dva pasažéři a během letu, který trvá celou první půlku, se do sebe zamilují. To je teprve avantgarda. A diváci jsou nadšení. Prý jim to připomíná Červeného trpaslíka.

Ostatně, musí být divadlo odvážné, aby si trouflo na novou českou hru, nebo je vaše publikum už tak vycvičené?
Pokud je divadlo zvyklé uvádět osvědčené tituly a diváky tím hladit po srsti, pak pro novinku odvahu najít asi musí. Taky jsme to v našem divadle kdysi řešili. Ale pak se nové věci začaly na repertoáru objevovat pravidelně a zjistili jsme, že diváci jsou nakonec i pyšní na to, že právě oni mohou vidět tu kterou hru jako první. V letošním roce je to po Pallově Vycucnutí a Egressyho Modré, modré, modré už třetí česká premiéra.

Co tedy na nové hry říkají vaši diváci, nebrání se?
Já bych je moc nepodceňoval. Pravda, když u nás J. A. Pitínský poprvé dělal Gazdinu robu, tak byli někteří diváci rozčarovaní. Žádné kroje, žádná cimbálovka, část děje se odehrávala na vesnické zábavě, kde hrálo techno. Jednou přišel dopis rozhořčených žen, my jsme si ho pak vyvěsili na ferman a snažili se pochopit, co jim vadí a vysvětlovali jsme jim to. Za dva roky se Pitínský vrátil, a to už divákům naservíroval Bratry Karamazovy, což byla ještě větší síla. To už se obešlo bez dopisu. Diváci postupně pochopili, že i tak lze dělat divadlo. Pak nastudoval Lišku Bystroušku, hrajeme ji už přes dva roky a blíží se k padesáté repríze, což je na tak náročný titul v repertoárovém divadle velké číslo. Za čtrnáct dnů začíná zkoušet Divou Báru a diváci se už ptají, kdy bude premiéra. Není to ale jenom Pitínský. Jsou to další režiséři i jednotlivé tituly.

Hra Léto v Laponsku má neoficiální podtitul v replice, že vše, po čem toužíš, je vždycky daleko. Jak chápete hru vy?
Ano, to je replika, kterou říká Lucie, když Leoše přemlouvá, aby s ní odjel do Laponska. To je ale motiv, který se v mnoha hrách objevuje pořád, jen v jiných souvislostech – vezměte si Čechova, nebo z poslední doby Egressyho Portugálii. Pro mě je v Létu v Laponsku důležitá ještě jedna věc – sobectví. Jak si rodiče neuvědomují, že děti mohou zanést vlastními problémy, mindráky, jak je častokrát berou jako rukojmí a jak je pak strašně těžké, vymanit se z toho. A pokud se to těm dětem nepodaří, jsou stejní jako rodiče.

Základním motivem hry je také odvaha ke změně. Jak změnu prožívá Váš hrdina?
Leoš je pořád ve vleku situací. Ale východisko existuje, protože není k tomu, co se kolem něj děje, apatický. Dokáže impulsy vnímat a zpracovat je v sobě. Pravda, někdy pomaleji, někdy poněkud zvláštně. Ale je to dobrá cesta. Pokud tu rozlišovací schopnost máme, nejsme ztracení.

Leoš nechce nikomu ublížit, a tak je neustále nucen dělat kompromisy. Hybatelem je spíš postava Lucie. Jak taková hodně flegmatická postava hraje?
Mně se po prvním čtení ta hra tak zalíbila, že jsem nad výkladem postav vůbec nepřemýšlel. A ani jsme se s režisérem Jirkou Honzírkem o tom takhle nebavili, protože pořád přede mne stavil nějaké úkoly a já se je snažil herecky zvládat. Až minulý týden jsme si udělali takovou hezkou procházku okolo řeky Moravy, povídali si a tam mi došlo, že to je přesně ten typ postav, o kterých mluvíte. To se hraje fakt blbě! Řekl jsem mu to, ale on s tím nesouhlasil. A protože režisér má vždycky pravdu, tak jsem tu myšlenku opustil. A teď mi ji zase připomínáte…

Rozumíte Leošovi?
Myslíte v tom, že sám neudělá razantní a zásadní krok k tomu, aby změnil, co mu vadí? Ano, rozumím. Občas člověk zůstává i v tom s čím se vnitřně trápí. A stane se, že musí přijít impuls zvenčí, aby to všechno rozčísnul. Nebo aby ukázal směr, kterým by se ledy mohly hnout a pomalu začít stavět na tom, co funguje a opouštět to, co překáží. Považuji ale za hanebné, aby došlo k velkému třesku a pak nastalo ticho. Že by pak zůstalo neuklizeno a nevysvětleno to, co by vysvětleno být mělo. Někdy jde totiž o situace, které musí být objasněny, protože je v nich klíč. A když k tomu nedojde, je to špatně. Navíc to potom to zasévá další zlobu, která se po čase někde zase zjeví.

Leoš lepí letadýlka. Máte pro takovou vášeň pochopení?
Mám pochopení pro každou vášeň, která nijak neomezuje a neubližuje okolí. Dokonce se mi to líbí. Kdysi jsem byl s kamarádem na Slovensku ve Zvoleně a spali jsme u jeho spolužáka, který propadl vášni znovuobjevit tamní hrad. To si nedokážete představit! Vstup do jeho pokoje byl stejný jako vstup do hradu, na podlaze byla imitace hradního dláždění, na zdech byly vlastnoručně namalované hradby. Na večeři jsme dostali nějakou kaši, protože ji jedli i panovníci a když jsme šli spát a mně už z toho všeho šly oči kolem, tak jsem se podíval do stropu a tam byl ten hrad zase. Nakonec se mi o tom i zdálo. Chtěli mě v tom snu popravit..

Souběžně vzniká i rozhlasová verze. Jste na ní zvědavý, konkrétně na Leoše?
Ano, v rozhlase bude hra uvedena, pokud se nepletu, začátkem prosince. Když byli u nás v Uherském Hradišti na jedné zkoušce Jára Rudiš s Petrem Pýchou, tak jsme se o rozhlasovém zpracování bavili. Takže vím, kdo bude jakou postavu hrát, ale výsledek si představit nedokážu. Ale to je dáno tím, že jsem až příliš ponořený v divadelním zpracování. A když jsme u toho, byl by to i hezký film a dokážu si představit, že bychom v něm my všichni od nás z divadla hráli.