Přeji vám všechno dobré, paní Fialová, do nového roku. Vraťme se ale ještě k tomu skončenému. Jaký byl?
Pořád opakuju, že prožívám nejkrásnější období života. Mám Pepíčka, mám divadlo, dceru Zuzanku, vnučku Dominiku, všichni jsou zdraví a šťastní, je to zalité sluncem. Jen dvě věci mi uplynulých dvanáct měsíců zkazily. Když odešel na nebesa spisovatel Arnošt Lustig a v prosinci Vašík Havel.

Vy jste byla s oběma velká kamarádka, že?
No jéje. Arnošt byl sluníčko. Pořád měl dobrou náladu. Chlapy oslovoval „ty bejku“, holkám říkal, že mají hezká prsa a byl to společník do nepohody. Nikdy si na nic nestěžoval a přitom dostal tolikrát během života do držky. Obdivuju ho a jsem šťastná, že jsem patřila mezi jeho blízké.

Vzpomenete si na jeho odchod?
Věděla jsem dlouho, že to s ním už není dobré. Jakkoliv mi předtím vždycky zvednul telefon, na konci života už to udělal jen jednou. Řekl mi, že se musí dát dohromady a že se pak sejdeme. Asi tři dny před jeho odchodem mi telefonovala jeho Markétka a smutně řekla: „Květo, je konec.“

Jak jste vnímala smrt Václava Havla?
S Vašíkem jsem se znala padesát let. Bydlel kousek ode mě, když ještě žila Olinka, tak jsme se hodně navštěvovali, za komunistů bylo vždycky u jejich domu auto a v něm estébáci. Jel se mnou na Slovensko na chalupu, já jsem byla několikrát na Hrádečku. Pak se stal prezidentem, viděli jsme se už méně často, ale nezapomněli jsme na sebe. Chodili jsme na Štědrý den na šneky, slavili jsme spolu jeho narozeniny, chodívala jsem na Hrad na oslavy 28. října a tak.

Vím, že jednou vás jako prezident navštívil i on sám.
To jsem se jednou dívala z okna a viděla před domem snad deset policejních aut, všechna svítila, houkala, všude pobíhali policajti v civilu i v uniformě, říkala jsem si, že to asi u nás v baráku někoho zavraždili. Pak zazvonil zvonek a tam byl Vašík. Že jede kolem a říkal si, že se staví. Zastavil celou kolonu, miláček.

Kdy jste se viděli naposledy?
Asi měsíc před odchodem na nebesa. Vaškův bratr Ivan mě pozval do Lucerny na oslavu narozenin jeho ženy a tam jsme se potkali. Byl už hodně nemocný, seděl tam s Dášou. Ta pak musela za povinnostmi a řekla mi, abych na něj dohlídla. Seděli jsme spolu asi tři hodiny, držela jsem jej kolem ramen a bylo to krásné. Pak jsem jej poprosila, aby nám s Pepíčkem napsal věnování. Máme ho doma. Když Vašík umřel, zapálili jsme u jeho fotky svíčku.

V divadle Rokoko hrajete Fialové Květy štěstí, což je večer věnovaný vašemu životu.
Ano, vždycky tam pozvali jednoho hosta a já jsem nevěděla, kdo to bude. Měla jsem jen přání, aby tam byla moje svatá trojice. Vašík Havel, Arnošt Lustig a Pepíček Kubáník. Všichni tři přišli a není to tak dávno. A dnes už mám jen Pepíčka.

Dobrá, pojďme tedy i k němu. Znáte se přes tři roky. Co jste spolu všechno zažili?
Kolik máte času? O Pepíčkovi bych mohla vyprávět hodiny a popsat několik knih. Víte, mně je za pět minut dvanáct a díky němu mám každý den Štědrý den.

Jak tomu mám rozumět?
Já už bych bez něj nemohla být. Denně si několikrát telefonujeme, navštěvujeme se, známe svoje rodiny, přátele a hrajeme spolu divadlo. To se vždycky otevřou nebesa. A taky mě hlídá, pořád kontroluje, jestli jsem si vzala léky, jestli jsem v noci dobře spala, nespustí mě z očí.

Vy bydlíte u něj?
Když jsem v Hradišti, tak ano. Když je on v Praze, bydlí zase u mě. Mám u něj svůj pokoj, ale jsme vlastně pořád spolu. Povídáme si o životě, o přátelích a večer, než jdu spát, si natřu obličej lenienskou, to je na dětské prdelky a on už čeká na lenienskovou pusu. Co bych vám vyprávěla. Prostě si hezky žijeme.

Vypadá jako ideál. Je takový?
Je. Ale taky je občas hysterický, když nestíhá, a to se pak směju. Jen nesmí moc křičet na mě, což občas dělá, hlavně když jdu do obchodu nakupovat. To se zlobí, že utrácím. Přitom to není pravda. Jen mu kupuju ty piškoty, co má rád.

Vraťme se k divadlu. Harold a Maude je dnes už slavná inscenace, kde spolu hrajete, vy jste za postavu hraběnky Maude dostala dokonce Cenu Thálie. Jak se vám po dvou letech od premiéry hraje?
Nemůžu souhlasit s tím, že něco hrajeme. To je náš život. Spousta lidí mi říkala, že jsem si určitě pozměnila texty, abych mohla říkat to, čím se celý život řídím. Omyl! Všechno napsal autor, neopravila jsem ani slovo. Ono je to opravdu o mně, o nás.

Máte pořád vyprodáno, blížíte se k 70. repríze a o diváky nemáte nouzi. Proč jste se rozhodla, že budete ve Slováckém divadle hrát zase a nastudujete s Jožkou Kubáníkem hru Oskar a růžová paní?
Proč? Abych s ním mohla být na jevišti. Víte, já jsem ve svém životě pracovala s celou řadou vynikajících herců. S panem Werichem, Menšíkem, Mildou Kopeckým a dalšími, ale nikdy, skutečně nikdy jsem na jevišti nezažila to, co prožívám s ním. Obdivuju jeho herectví. Je naprosto civilní, pravdivé a přitom diváky ani na chvíli nenudí.

Je takový i v roli nemocného chlapce Oskara?
Je. Když jsme si Oskara řekli poprvé, věděla jsem, že to je přesně ta role, na kterou čekal. Je v ní všechno. Bolest, dojetí, smích, spousta legrace i vážných okamžiků. Jsem okouzlená tím, jak to hraje a přála bych divákům, aby to viděli také. Děkuji mu, že můžu vedle něj na jevišti stát.

On sám ale říká, že taková slova chvály nemá rád.
Já vím. Když si ale myslím, že by to mělo zaznít, tak to vyslovím.

Jaká je babi Růženka, kterou hrajete vy?
Nejdřív je potřeba říct, o čem naše nová hra je. V nemocnici leží desetiletý chlapec a umírá na leukémii. Má ale to štěstí, že poznal paní v růžových šatech, které říká babi Růženka, a ta přijde s nápadem, díky kterému Oskar odejde ze světa obklopený láskou. Růženka je paní s pochopením. Moc dobře ví, co se blíží, ale celým srdcem a celou náručí chlapci s jeho odchodem ze světa pomáhá.

Takže to bude hodně smutný příběh?
Smutný není správné slovo, protože diváci se celou hrou vlastně prosmějí. Rozumbrada Oskar má spoustu neuvěřitelných nápadů a názorů. Bude to krásný příběh se vším, co to slovo v sobě skrývá.

Ale je o smrti…
Ano, protože ta k nám patří. Čeká na každého a je nesmysl dělat, že nepřijde. To je zvláštní, celý tento rozhovor se okolo ní točí.

Povídáme si spolu pár dnů před premiérou, takže vlastně nevíte, jak to všechno dopadne. Jste nervózní?
Ne, nervozitou netrpím. Mám v sobě odpovědnost, abych něco nepokazila. Záleží mi na divácích a na divácích Slováckého divadla zvlášť. Velmi bych si přála, aby tu lásku, kterou jsme do naší nové hry vložili, pocítili i oni. Ale z prvních ohlasů kamarádů a přátel to vypadá, že se na jevišti uherskohradišťského divadla zase narodilo něco moc hezkého. Velký dík a obdiv patří samozřejmě i režisérce Zoji Mikotové. Je úžasná.

Vzpomněla jste diváky Slováckého divadla. Říká se, že takoví nikde jinde nejsou. Můžete to potvrdit?
Diváci svoje divadlo milují a ono miluje je. Vidím to na každém představení. Jiná divadla by se přerazila, aby hrála samé komedie, muzikály a podbízejí se divákům a běžte se podívat do Slováckého divadla. Ať hrají cokoliv, mají plno. Vždyť i Oskar ještě neměl premiéru a je už vyprodaný na měsíc dopředu. Diváci zkrátka svým hercům věří a oni je za to odměňují tím, že hrají až na dřeň.

Poznala jste něco takové už někdy?
Prošla jsem hodně divadel, ale takovou soudržnost jsem nezažila. Snad jen v dobách, kdy byl ředitelem ABC pan Werich a kdy jsme se každý večer sešli v klubu my herci, muzikanti od Karla Vlacha a spolu s Pepíčkem Zímou, Pepíčkem Bekem a dalšími jsme zpívali. Takže se vracím do svého mládí. Věřte mi, nebo ne, ale hrát ve Slováckém divadle s tak vynikajícími herci na konci mého života je pro mě skutečná čest.


Josef Kubáník o Květě Fialové
Kdekdo si může myslet, že Květa Fialová je střelená herečka, která se zhlédla ve své podivné póze. Není to pravda. Má přesný řád, je na ni spolehnutí, uvědomuje si, co dělá, co říká. A ví, moc dobře ví, co je život. Když mi poprvé řekla větu z naší inscenace Harold a Maude - „Harolde, hrajte, žijte. To je fuk, že to bolí,“ tak jsem brečel, hodil jsem scénář do kouta a řekl jí, že to hrát nebudu, nemůžu. Už tenkrát jsem totiž věděl, že to neříká Haroldovi, že to říká mně. Že ví, že mě čekají starosti, radosti, ale že je musím překonat a že ona bude pořád při mně. Že mě nedá. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Asi ale vím, proč mi vypráví o svých velkých smutcích a tajemstvích i proč mě štípne v kuchyni do ruky a zašeptá, že je šťastná. Ukazuje mi, jak se dá žít. Květa je můj anděl strážný. A já jí nikdy nepřestanu být vděčný za život, za lásku a za vítězství.