Režisér je většinou vnímán jako ten, který na jevišti vhodně "posunuje herce" k výsledné podobě inscenace. Málokdo ale ví, co všechno režisér musí zvládat. Přiblížíte nám stručně práci na inscenaci? Co to všechno obnáší? Každá inscenace je jiná, každá vyžaduje od režiséra jiný přístup a každá na něj klade jiné nároky. Princip ale zůstává: musím najít téma, které chci sdělit a potom najít prostředky k tomuto sdělení. Někdy to znamená mít nevyspalé oči z desítek nocí strávených nad textem hry, jindy uši bolavé z hledání té jediné a správné hudby, tu zas hlavu plnou obrázků při nacházení těch nej a nej kostýmů či řešení scény, ondy hlasivky nadranc od stálého a donekonečna se opakujícího milostného souboje s herci, a nezřídka pocuchané nervy, to jak se blíží premiéra, nejčastěji však, byť je to s podivem, je to všechno tohle najednou. A pak, je-li obojí, to znamená obsah i forma, v aspoň přibližné rovnováze, může dojít k divadlu. Tedy k tomu divadlu, které jediné má smysl. K divadlu, které komunikuje a oslovuje, nicméně netvrdí a nepředvádí se. V praxi to, aspoň u mě, znamená samotu uprostřed lidí, spoustu bolesti a pochyb, kafe a cigaret. Přesto není skoro nic, co bych dělal radši. Vaše poslední inscenace Sajns fikšn byla odborníky doporučena na pražský festival České divadlo jako dramaturgický objev sezóny. Jaký máte k této svérázné komedii vztah? Sajn fikšn je hra, která rozděluje publikum na dva nesmiřitelné tábory. "My a Oni!", a každý má svou "pravdu". Hranici tvoří humor Mariana Pally. Dráždí svou přímočarostí, používá vulgarismy aniž by byl vulgární, je v něm osvobozující, drzá lehkost, nesnáší a nepoužívá přetvářku, není příjemný ani líbivý. Buď se mu smějete, nebo vás štve. Blbec se nezasměje, pseudointelektuál urazí. Přesto a právě proto je moderní, ať se to komu líbí či ne. Tím, že je nekompromisní, pobuřuje. Ono vůbec divadlo má čas od času do diváků trochu rýpnout. Pročistí se tím vzduch. Padne pár ostrých slov, ještě ostřejších pohledů, a hned se líp dýchá. Sajns fikšn je tedy pro mne hlavně lakmusový papírek. Pozná se jím spousta věcí. Třeba míra tolerance. Taky ochota zasmát se sám sobě. Nebo schopnost přistoupit na hru a hrát si. Proto ji mám rád a těší mne, že v tom nejsem sám. Na závěr populární otázka. Podle čeho si vybíráte herce do svých inscenací? Podle rolí, které mají hrát. Podle energie, která z nich vyzařuje. Podle míry jejich tvořivosti. Podle schopnosti komunikovat, jak s diváky, tak se mnou. Podle snahy o přesnost a jednoduchost. Podle přístupu ke zkoušení. Podle kolegiálnosti. Podle jejich vytíženosti v sezóně. Podle jejich paměťového kvocientu. Podle oblečení a obutí na zkouškách. Podle toho, která se mně nejkrásněji usměje, a který mně dřív nabídne cigaretu. Řazeno sestupně.