Proč muzikanti v divadle sedávají vzadu

Jaké disciplína je pro divadelního zvukaře nejnáročnější? „Vždycky muzikály. To musíme být v divadle tak tři hodiny před představením,“ prozrazuje Michal Kedroň. „Nazvučit tak, aby byl divák spokojený, je složité i u symfonických nebo rockových koncertů, ale tam je třeba jen jeden dva interpreti. V muzikálu máme dvacet herců s porty a ještě živou kapelu. Už jsme dnes technicky vybavení tak, že za herci můžeme po jevišti chodit s tabletem a nastavit zvuk přímo pro ně. Ale pořád to zkrátka musíte slyšet, jestli je to dobré, nebo ne,“ popisuje zkušený zvukař.

Ten zrovna nedávno odpovídal na dotaz jednoho diváka, který měl pocit, že v první řadě bylo špatně slyšet, a rovnou tak odhaluje jednu ze záludností divadelního nazvučení. „Zábrany na velkých koncertech několik metrů od pódia nejsou jen z důvodu bezpečnosti, ale taky zvuku. Když sedíte v první řadě, tak sice na herce hezky uvidíte, ale poslech nebude nejlepší, protože se tam mísí živý zvuk z jeviště a zároveň zvuk z reprobeden. A to neumíme ovlivnit, leda bychom vybookovali prvních pět řad, aby zůstaly prázdné. Muzikanti ví, proč si kupují lístky do řady pět a dál,“ směje se Michal Kedroň, který sám dlouho hrál v kapele.

Zároveň přiznává, že ve většině pracovních situací už zůstává klidný, protože se s kolegy naučili předvídat všechny záludnosti, které okolo zvukařiny mohou nastat. „Dřív to bylo jiné. Když herci vypadl zvuk z portu, dali jsme si velmi rychlý sprint s náhradním mikrofonem od pultu do zákulisí. Dnes jede vše digitálně přes jedničky a nuly, takže nemusím míst strach, aby se třeba při premiéře někde něco nespálilo. Teď už nás na problém upozorní přímo zvukový pult a všude máme připravené mikrofony do ruky, takže inspicient nám jen zavolá, že například Tomáš Šulaj si bere červenou ‚handku', a jede se dál. Takže dneska už se potím jen když běhám se psy nebo dělám rozhovory do novin. Při práci ne,“ směje se Michal Kedroň.

Každý muzikál má něco do sebe, ale Villon byl top

Když se Michala Kedroně zeptáte, které slovácké inscenace mu nejvíce utkvěly v paměti, připomene, že v divadle zvučí už dvacet let, a tak jich bylo nespočet. Přesto dokáže jmenovat některé výjimečné.

„Třeba Skleněný zvěřinec od Tenneseeho Willimase, jehož Tramvaj do stanice Touha právě hrajeme. To bylo famózní a dokonale zrežírované psychologické drama s úžasnou hudbou Daniela Fikejze, jehož maminka psala texty Marii Rottrové. A z muzikálů můj první, který jsem ve Slováckém zvučil, Villon F. režiséra Kuby Macečka a s hudbou Davida Smečky. To bylo až atmosférické představení. Zrovna nedávno byl u mě v divadelním nahrávacím studiu Tom Šulaj, narazili jsme v počítači na hudbu z Villona a kousek si pustili. A shodli jsme se unisono, že to bylo top,“ dodává. 

Mezi režiséry nemá svého jednoho oblíbence, obecně je rád, že Slovácké divadlo dává příležitosti těm mladým a nadějným, jako byl právě třeba Jakub Maceček. „Je to jako s mladým fotbalistou. Taky potřebuje první profi mužstvo, aby z něj spadla nervozita a načichal si tu práci naostro,“ dodává.

Když zpívá Petra Staňková? Zapneme port a děj se vůle boží

Kromě inscenací Slováckého divadla zvučí Michal Kedroň i natáčení úspěšné a oblíbené talk show Na pohovce Jožky Kubáníka, kterou vysílá Český rozhlas Zlín a kam si autor a moderátor pořadu zve známé hosty z uměleckého světa.

„To je vždycky sranda! Obecně se těším na každého, vždyť kde můžete poslouchat bardy s šedesátiletou kariérou, jako byl třeba pan Václav Neckář. Ale bavili mě i ti mladí, kdysi Vojta Dyk nebo Ondra Brzobohatý, to jsou abnormálně talentovaní lidé, Ondra je dokonale komplexní muzikant. Takže to je radost,“ říká. V pořadu je vždycky hostem i někdo z Jožkových kolegů ze Slováckého divadla, naposledy si na jevišti zazpívala vánoční koledu třeba Petra Staňková. „Petra se zvučí parádně, tam můžeme dělat úplně cokoli. U ní to funguje tak, že zapneme port a děj se vůle boží. Ale ona to bere s nadsázkou, sportovně a je v tom odvaha, to se cení,“ zmiňuje s úsměvem oblíbenou herečku, která je známá tím, že nedokáže čistě zazpívat ani „Hoří!“.

Až bude dětská role, vezme dceru na konkurz

Michal Kedroň má dceru, která po svých rodičích zdědila hudební talent. „Hraju na bicí a s kapelou jsem kdysi, než jsem nastoupil do divadla, projel celé USA. Takže rytmus má po mně a zpěv zase po mamce. Hraje na housle ve veselské zušce, obecně je po hudební stránce velmi nadaná, i když lenivá. Dokonce vyhrála Veselskou stuhu ve zpěvu. A hlavně je absolutně bez trémy! Ve Hroznolhotském ochotnickém sboru hraje maličkou roli, vůbec nemá strach,“ popisuje hrdý tatínek. „Když byla o Vánocích Na pohovce Jožky Kubáníka, aby zazpívala koledu, tak stála v zákulisí a pořád otravovala, kdy už půjde na jeviště. Takže uvidíme, kam ji vítr foukne, ale kdyby se v divadle naskytla dětská role, tak si říkám, že ji vezmu na konkurz,“ dodává.

Nemůžeme být bez herců – a oni bez nás

Michal Kedroň taky prozrazuje, že práce v divadle pro něj i po dvaceti letech má velký smysl. „Vyhovuje mi určitý druh svobody, že nemáme pevnou pracovní dobu, i když někdo jede o víkendu na hory a já na představení do divadla. Ale je to zvláštní symbióza, že my nemůžeme být bez herců a oni bez nás,“ vysvětluje. „Dřív jsem nad tím až tak nepřemýšlel, ale čím dál víc si uvědomuji, že jsme součástí jakési výchovy, kdy lidé něco předávají lidem. A že někdy změní názor. Občas jsem v hospodě slýchal: A k čemu to divadlo vlastně je? Ale pak jsem dal do tomboly na plese lístky, ti lidé do divadla šli a pak chtěli jít znovu. Je dobře, že díky nám si mohou lidé po práci odpočinout, načerpat nový rozměr a pohled na svět,“ uzavírá Michal Kedroň.

Ivan Acher, držitel Českého lva a autor hudby k Tramvaji do stanice Touha, o zvukařích Slováckého divadla

„U spousty divadel mám pochyby o zvukařích a když balím kufr, je mi ouzko. Je to jako nechat své dítě ve školce, kde tušíte, že ho budou šikanovat. Přitom když je tato opomíjená složka divadelního provozu v pořádku, inscenace produkují daleko víc energie. Málo se na to dbá, ale divadlo, které má dobrého zvukaře, který má nejen čoudící pájku s kalafunou, ale i cit pro dění na jevišti a trošku muzikantství v sobě, je minimálně o dvacet procent na inscenaci výživnější. A tímto musím pochválit zvukaře Slováckého divadla. Kluci jsou citliví a zodpovědní a na výsledku je to znát.“