Kdy mě poprvé okouzlilo divadlo? Jak jsem se k němu dostal? Zkrátka a dobře, když jsem tady, v hradišťské Sokolovně, viděl v pěti letech Rusalku, kterou tady hrála olomoucká opera. A mně se tak moc líbila, že jsem si z toho zapamatoval Kuchtíka: „Strýčku, strýčku, ona mě chce sníst...“ a já to pak různě opakoval a zpíval, stál jsem přitom u nás doma na schodech, až se to v rodině po léta tradovalo, jak Vládíček zpívá krásně operu. Potom samozřejmě ve škole, tam se uskutečnilo představení, pohádka Stříbrná studánka, režíroval ji pan Josef Žáček, herec Slováckého divadla a já tam hrál Zajíčka. Pak to byla ještě pohádka, Jak Jaromil k štěstí přišel, v ní jsem hrál Zahradníka, v šedé komické paruce. To se hrálo v Redutě, my jsme tak rozesmáli publikum tou šedou parukou, že jsme se sami s tím Jaromilem alias Toníkem Kaňovským úplně odbourali... To byl takový můj začátek „u divadla“.
A jak to bylo dál? Pak na gymplu, tedy SVVŠ, jak se to tehdy jmenovalo, jsem recitoval. Poezie mě moc oslovovala. Tehdy to bylo ale hlavně v rozhlase. V neděli v poledne, nejdříve zvonily zvony a pak někdo – vesměs velcí a slavní herci – recitoval, a krásně! To mě uchvacovalo. A pak moje maminka, která milovala „svého“ Wolkera!
Na gymnáziu jsem se potom dostal poprvé do Slováckého divadla jako externista. Pavel Rímský tehdy režíroval Sen noci svatojánské (1964, pozn. red.) a já tam hrál hlavního Elfa. Taky bych rád vzpomněl: hrál tam tenkrát i pozdější šéf výpravy Národního divadla moravskoslezského - výtvarník, výborný scénograf a hlavně kamarád - Alexander Babraj, dej mu pán bůh věčnou slávu.
Takže to byl takový můj základ. Pak byla maturita a přijímací zkoušky na JAMU, dokonce první setkání s Igorem Stránským! A musím se po těch letech, na stará kolena, konečně přiznat, jak to bylo: dostal jsem se sice do těch posledních kol, ale museli jsme se během čtrnácti dní cosi naučit, bylo toho víc než dost  a já se na to jednoduše úplně „vyflákl“... To byla moje velká chyba.
Šel jsem pak do Českého Těšína, kde byl Josef Žáček, se kterým jsem se setkal již v dětství – on tam byl dokonce pak po revoluci na chvíli uměleckým šéfem – ten mě tam vzal s tím, že budu dělat ty zkoušky ještě jednou, a že v Těšíně zatím budu hrát a dělat kulisáka. Jenomže mně hrozila vojna, že? Tak jsem šel raději na pajdák, abych před ní jako utekl. No, co si budeme nalhávat, nakonec jsem na ty dva roky stejně šel, protože já se vyflákl i na ten pajdák.
Ale ještě před vojnou jsem ve Slováckém divadle – zase externě – dělal s Karlem Neubauerem. To byl výborný režisér, ale měl takové stálé osobní trable... Měl to velice těžké sám se sebou. Ale rád na něho vzpomínám.

Jako Recitátor v muzikálu Kytice,
foto Miroslav Potyka:


Ale život ani zdaleka není v půli se svou poutí, abych skoro citoval klasika, a ke stálému angažmá ve Slováckém divadle ještě daleko. Nebo ne?
Ano. Život šel dál, pak jsem se oženil a dostal jsem se trošku jinam. Nicméně, pořád tady byla poezie a hlavně Fonoklub. Mám velkou sbírku nahrávek mluveného slova. My jsme tenkrát dokonce vyhrávali celostátní soutěže! Spolupracoval jsem taky s místním rozhlasem jako „spíkr“. Samozřejmě jsem byl u ochotníků, soubor „Čapek“ jsme se jmenovali. A třeba tam jsem hrál Martina Kabáta v Hrátkách s čertem, které režíroval Hugo Domes. I na toho si rád vzpomenu, ale i na Laďu Mazúrka, ten režíroval hru Elektro, má lásko, kde jsem hrál Oresta.

Připomeňme slavné Uháčko...
No jistě, to byla obrovská záležitost! Především nezapomenutelný večer s Janem Skácelem, který tehdy recitoval hlavně Lubomír Tokoš, ale já si tu a tam také zarecitoval. Třeba báseň, kterou Skácel věnoval Otakaru Horkému, klarinetistovi Hradišťanu. Napsal pro něj báseň „Otakaru Horkému, který hrál na klarinet“. To bylo na nynější staroměstské radnici. Ale ono i tenkrát to bylo v něčem podobné jak dnes, na to se zapomíná, že i tehdy se počítala každá koruna a my museli myslet na hospodářské výsledky. Abychom mohli dělat takové ty „fajn“ záležitosti – zvláště tu poezii, ale i folk a folklór - tak musely být diskotéky. Také se dělaly rockové koncerty, ve velkých halách. Vznikla tam vlastně i Buchlovská svíca... To bylo deset roků mého života.

Jako Hajný Štětivec v operetě
Na tý louce zelený, foto
Miroslav Potyka (za výkon
v této roli obdržel V. Doskočil
cenu Nejlepší herecký výkon
pardubického Grand festivalu
smíchu 2003):


A jsme už pomalu u Slováckého divadla?
Pomalu ano. Uháčko skončilo v devadesátém prvním, přesněji řečeno, přešlo tady do toho Míru, to je jeho pokračování. Nezaniklo. A jsme už v devadesátých letech. Igor Stránský tehdy zkoušel Černé barony a jim nějak odešel „Voňavka“ a tak mě oslovili, jestli bych to nezahrál. Slovo dalo slovo - a už je to dnes – v květnu to bude dvacet let!

Vidíte – další kulatiny. A když si v duchu promítnete těch dvacet let – na které role vzpomínáte nejradši?
To je jednoznačná role, jedna jediná! Tovje v Šumařovi na svatbě! To je jasné... Postava židovského otce, ohromného chlapa. To jsme se tehdy znovu sešli s Michalem Stránským, ten tam psal texty písní, my spolu byli v tom Uháčku. Na tuto inscenaci vzpomínám opravdu nejvíc.

A je nějaká role, se kterou jste se nepotkal a chtěl byste, anebo už to ani nepůjde se potkat?
'Ne, to ani ne. Bral jsem to pokorně. Neměl jsem nějakou roli či hru, kterou jako „musím“. To ne. Byl jsem (a dodnes jsem) vděčný za každou a s ní se snažil poprat... Někdy to jde snáz, jindy je to těžké. Všechny ty role, které jsem měl, byly pěkné: Hogen v Měsíci pro smolaře, Tulák Ze života hmyzu, Meisl ve V jámě lvové, Štětivec v Na tý louce zelený..., která by to byla? Která? Aha, tady se kdysi uvažovalo o Zorbovi. To jsem si tak říkal: „To bych si tak s ním ještě asi rozdal...“

Jako ředitel divadla Meisl v rakouském
dramatu V jámě lvové, foto Jan Karásek:
         

Nedá mi to, protože na to myslím sám... Co divadlo poezie? Nemáte ještě chuť se znovu k tomu vrátit?
No, ano. To je zajímavé... Pořád. Ono, když tu byl poprvé Pitínský a dělal Gazdinu robu, my jsme tak jednou seděli na klubu, popíjeli jsme a bavili se... A došlo na naše lásky... A samozřejmě taky na Oldřicha Mikuláška! A tak jsem tam pak v té inscenaci recitoval ty předěly mezi jednáními: „Dlouho jsem přemýšlel, tak dlouho, jak rovina je dlouhá, bez konce jsem snil, jak daleko je od člověka k člověku. A mezi nimi ráhno studny, opuštěné v pustě, kde jsou ty doby, kdy všechno bylo v chůzi?/.../“ Ano, to bych snad ještě někdy rád, třeba někdy na Malé scéně.

Ono by se vůbec dalo s mluveným slovem čarovat...
Ano a to já dělám moc rád a docela často. A jsem přitom krásně svázán s tímto krajem – ty pověsti, legendy, slovácké příběhy a vyprávění... Třeba bychom se k tomu zase mohli vrátit i v divadle.

Milý Vladimíre, nejlepší přání jsou ta, která se plní, a tak mysleme nejen na to, že Vám přejeme pevné zdraví, hodně lásky a štěstí, životních radostí a pěkných chvil s dobrými lidmi, ale také ještě hodně příjemné a plodné tvůrčí práce!

Rozhovor připravil Libor Vodička

Fotografie z dalších rolí:

Dalskabáty hříšná ves...   Bambiland                  Vstupte!                       Princezny a loupežníci...