Je to zkrátka něco jiného. Zejména proto, že u současných her je vzrušující právě to poprvé, že člověk je první nebo jeden z prvních, kdo těm hrám dá nějaký jevištní tvar, nemá žádné vzory, tápe a hledá v naprostých temnotách. U klasických textů se naproti tomu režisér vždycky vymezuje proti inscenační tradici, říká si, ten to dělal tak a tak, s tím já nesouhlasím, nebo naopak vidí nějaký nedostižný vzor a nesmí se tím nechat znervóznit. Další rozdíl je v kvalitě textu. Když inscenuji současného autora - často to není zrovna Shakespeare, jehož dílo přežije staletí - tak mu musím pomoct překlenout místa, která se třeba úplně nepovedla. Velké klasické hry naopak podrží režiséra, což je vlastně mnohem snazší práce. Ale musí se najít nějaký most, aby z nich trochu spadl ten staletý prach, který je sice jen na povrchu, ale diváky někdy může odpudit.

Jaký výpovědní potenciál může mít klasický text dnes a jak by se s ním mělo nakládat?

Klasický text může být stejně aktuální jako text současný. A často bývá dokonce dokonalejší, protože už prošel tak náročným sítem. Na druhou stranu je nutné dbát při výběru na to, aby inscenační tým skutečně věděl, proč a o čem ho chce hrát právě dnes, právě tady. Jinak vzniknou takové ty zdvořilé inscenace, které hrají Čechova proto, že se to patří, že je to slavný autor. Případně proto, že ten text snese skoro cokoli a režisér tak může vesele exhibovat, ale kouska smyslu v tom není.

Emilia Galotti je svým způsobem politická hra, protože se mj. zabývá chováním a jednáním elit, které mají v ruce moc, ale neumí s ní dobře nakládat. Asi to nebude náhoda, že se v inscenaci pohybují stylově oblečené postavy, většinou povrchního chování. Koho by to mohlo či mělo připomínat?

Když jsi mi dala Emilii číst, s tím, že o ní uvažuješ, zaujalo mě, že jsem ji četla jako naprosto současný příběh. Viděla jsem elitní plážový klub někde na jihu, kde se scházejí politici, lobbisté, modelky a populární umělci. A tihle lidé dobře vypadají, jsou přitažliví a zábavní. A taky mají své starosti, ne že ne - s penězi, s láskou a s mocí, na kterou si zvykli a považují ji za své nezadatelné právo. Na jejich životě přece není nic špatného - dobře, sem tam nějaká manipulace, sem tam nějaký ten kompromis, většinu špinavé práce ale stejně udělá někdo jiný. Nás obyčejné smrtelníky to láká jako můry na světlo. A nikdo nás nenutí násilím, kdepak. Sami se snažíme mezi ně dostat. Někdo ohne záda snadno a někdo s tím má problém - to víte, přísná výchova nebo náboženství, smysl pro spravedlnost, svědomí, empatie... - to je v takovém prostředí kontraproduktivní, kazí to náladu a zbytečně zatěžuje hlavu. Emilia Galotti je o dívce, která mohla být velmi úspěšná, ale která si právě tímhle nechala zkazit náladu. A tak, i když je to vlastně lovestory, je to i politické divadlo. Je to prostě občanská tragédie. Neboli tragédie občana, který se nechá manipulovat svými elitami...

Nároky na práci při Little Sister byly zcela odlišné od těch, které museli splnit herci v Emilii Galotti. Na jevišti to nakonec vypadá tak, že se postavy chovají realisticky, ale vykazují prvky určité stylizace. V čem spočívá tahle minimalistická herecká metoda?

Polovina postav v Little Sister byla v podstatě typizovaná, jak to bývá třeba ve starých komediích tzn. pokud je herec dobře obsazený a najde způsob, jak tento typ vtipně a přesně prezentovat, je jeho úkol splněn. Jen několik rolí bylo tzv. charakterových, tj. bylo nutné se u nich více zabývat psychologií atd. Kdežto Emilia Galotti před nás postavila velmi odlišný úkol. Třeba v Německu, kde hru diváci notoricky znají, je možné jít cestou radikální stylizace. Režisér a herci vlastně vytvářejí komentář k obecně známému příběhu. My jsme se pokusili inscenovat hru tak, aby se český divák v příběhu neztratil, ale zároveň využít prostředky moderního divadla - tedy situace nevyhrávat do všech realistických detailů, ale pracovat s jistou mírou minimalismu. V praxi jsem si ověřila, že špičkový český soubor (a ten v Hradišti opravdu máte) je schopný pracovat stejně koncentrovaně jako němečtí herci, kteří jsou tím známí po celém světě. Snad bude i pro diváky setkání s tímto divadelním jazykem zajímavé.

V tisku se člověk často dočte o tom, že člověk pracuje s „tvůrčím týmem", který funguje na principech společné práce. Mohou v praxi všechny divadelní složky skutečně rovnocenně souznít a vyžaduje to vůbec dnešní režijní práce?

Mohou. Já si to dokonce ani neumím jinak představit. Ale jsou režiséři, kteří nikoho nepotřebují. Někdy jsou to zkrátka tak vyhraněné osobnosti, že prostě potřebují jen realizovat svou silnou vizi a ostatní jsou pro ně v podstatě jen nástroje. A někdy jsou to režiséři, kteří třeba úplně nevědí, k čemu jim může být dramaturg, jak může herec, necháte-li ho svobodně pracovat, vaši vizi obohatit atd. Nejsou zvyklí pracovat týmově.

Netajíš se svou náklonností k německému a britskému divadelnictví. Chybí něco českému divadlu k tomu, aby uspělo v evropském prostředí? Jaké inscenace máš ráda?

Já nejsem odborník na české divadlo. Někdy mám pocit, hlavně v Praze, že si hrajeme na velký svět a objevujeme „hvězdy", které ale často dělají jen slabý odvar toho, co se někde jinde dělá už dávno. A smutné je, že nám to stačí. Protože mám dojem, že Evropu české divadlo momentálně vůbec nezajímá. A přitom, kdybychom nebyli tak pyšní a přesvědčení, že jsme pupek světa, máme celou řadu talentovaných lidí. Ale omezenost, lenost, pýcha, nebo nedostatek příležitostí, celá ta ubíjející každodenní rutina, to všechno je zabíjí... Mám ráda inscenace, které mají názor. A které lidem nekazí vkus. Není špatné se v divadle bavit, není špatné dojímat a sdělovat, byť i trochu otřepané, životní pravdy. To všechno do divadla patří. Ale nesmí to být účelové, vypočítavé. Protože každý divadelník ví, jak bez problémů naplnit sál. Ty recepty jsou osvědčené. Ale to pak není divadlo, to je čtvrtá cenová...

Žena v divadle. Myslíš, že se dá zvládnout režijní profese s mateřstvím, do kterého v květnu definitivně vstoupíš?

No to se mě zeptej tak za pět, deset let. Zatím mohu říct, že - při troše štěstí - těhotenství není při režijní práci na závadu. A v září si, půjde-li všechno dobře, vyzkouším, jak se zkouší kojícím matkám... Uvidíme. Člověk musí mít odvahu, ale na druhou stranu taky rozum.

Hana Hložková