Marvinův pokoj - světlo zloby a lásky

Slovácké divadlo Uherské Hradiště uvedlo jako druhou premiéru sezóny 2016/17 hru Scotta McPhersona Marvinův pokoj. Text podle překladu Dany Hábové inscenoval režisér Michal Zetel. Režijní pojetí a scénografické ztvárnění inspiruje k dotykům. Hra se světlem vede diváka ke světlu. Z hereckých výkonů zazářila Jaroslava Tihelková coby Bessie, které skvěle sekunduje David Macháček v roli synovce Hanka.
Pokud se některá místnost v bytě nebo domě označí jménem člena rodiny, obyčejně se tím myslí pokoj dítěte. Na druhém místě figuruje místnost pro hosty. A následují pokoje typu tátova pracovna, dědova knihovna… Pokoj zahalený tajemstvím nebo nějakým tabu dostává číslo 13., Je to tedy symbolická 13. komnata, kterou v sobě nosí každý z nás. Jaká tajemství nebo rodinná tabu nám předkládá ve své hře McPherson a jaký výklad nabízí režisér Zetel pod dohledem dramaturgyně Ivy Šulajové?
Velkou nápovědou je pro nás výprava Evy Jiříkovské. Dominantu scény tvoří krychle s obrovským modelem hmyzu na jedné straně. Světelná kouzla spojená se symbolikou stínohry evokují divákovu fantazii, barevné proměny zvyšují napětí, nabízejí různá východiska z předložených problémů. Nejsilnějším momentem je projekce všech zúčastněných postav v okamžiku návratu domů a v závěru inscenace. Rodina opět drží pohromadě.
Autor v textu představuje uživatele pokoje – obývá ho těžce nemocný otec Marvin, o kterého se stará jeho dcera Bessie (Jaroslava Tihelková). Na jejích bedrech leží ještě péče o starou otcovu sestru, tetu Ruth (Monika Horká). Pro Bessie nastanou těžké chvíle, když se dozví nemilosrdný ortel - diagnózu své nemoci: leukémii. Obrátí se na svou sestru Lee (Dana Růžičková), a její dva syny, Hanka (David Macháček) a Charlieho (Martin Hudec), protože oni všichni mohou být potencionální dárci kostní dřeně.
Režisér Zetel rozehrává celou inscenaci výstupem Bessie a dr. Wallyho (David Vaculík). Divák je v průběhu jejich dialogu seznámen se zdravotním stavem Bessie. Nicméně, celý výstup je pojat jako parodie či subtilní skeč. Dr. Wally ve výsledku vyznívá jako šílený až roztržitý vědec, a tím je pro diváka emočně přepálený.
Režisér jednotlivé obrazy ohraničuje zpomalením až zastavením herecké akce, snížením světelné intenzity, a hlavně hudbou. Její autor - Mario Buzzi - si zdařile pohrává s instrumentální atmosférou, která vyúsťuje až v jakési jazzové improvizace.
Mc Phersonova hra nabízí hercům pestrobarevný kaleidoskop charakterů a hlavně vztahů. Divák má tedy z čeho čerpat, a kromě toho celá inscenace nabízí řadu poselství.
Nejzajímavější a nejniternější je vývoj samotné Bessie. Jaroslava Tihelková nesází prvoplánově na soucit okolí. Obětavě vychází vstříc každému, u koho vycítí, že potřebuje pomoc. Není divu, že v závěru říká: „Když se ohlédnu, vidím samou lásku.“
K ní, zejména v plastickém ztvárnění postavy, plně vyváženě přistupuje synovec Hank. David Macháček ho podává v plné síle vzdorovitosti, jejíž kořeny vypěstovala pravděpodobně jeho hysterická matka (Dana Růžičková), snad alkoholička. Ta stavy své postavy zejména v první části inscenace hodně přehrává, takže divák může postrádat civilní pravdivost.
Vztah Bessie a Hanka se postupně rozvíjí ve vzájemné pochopení. Úvodní objetí na přivítanou Hank od své tety radikálně odmítá. Další náznak náhodného doteku u krabice s nářadím je na půli cesty. Vše vyvrcholí vřelým objetím v zábavním parku.
Právě symbolika vzájemných doteků představuje důležitou zprávu. Každý pacient dotyk potřebuje a vyžaduje. Ať je to dotyk při mytí exkrementů, dotyk pohlazení na tvář, dotyk stisku ruky, dotyk ošetřovatelky při aplikaci injekce…
Marvinův pokoj ve Slováckém divadle inspiruje k dotykům. Hra se světlem vede diváka ke světlu. Zda na něj dosedne jako můra potažmo šváb se zlobou v srdci, nebo si necháme srdce prosvítit světlem lásky, pochopení a vzájemného odpuštění, to je volba každého z nás.

 Josef Meszáros