Nynější inscenace Maryši ve Slováckém divadle v režii Igora Stránského, která má dnes první reprízu, nepřináší převratně nový výklad textu, zato se snaží jít razantně a bez prodlev k meritu věci. Veškerá pozornost se upíná k dramaticky vyhrocenému příběhu, a herci vedení srozumitelným režijním záměrem vytesávají na cestě k cíli jeden zemitý charakter vedle druhého. Třebaže představení je inscenováno v Uherském Hradišti, relativně nedaleko od skutečného místa děje, nijak ho nesvazují pouta folklorní ornamentálnosti. Prostou scénu Miroslava Maliny tvoří pohyblivé dřevěné trámoví s dominantním křížem na pozadí černého horizontu, kostýmy Evy Jiřikovské navazují na Pitínského inscenaci Maryši v Národním divadle z roku 1999. Folklorní inspiraci v nich objevíme pouze v náznaku. Úsečné i zpěvné hudební motivy k inscenaci vytvořil renomovaný lídr Hradišťanu Jiří Pavlica. Ačkoliv se režie nepokouší o neobvyklé interpretace, nezbavuje se práva na originální dílčí nápad, který hře dodává živost, bezprostřednost a hutnou atmosféru. Jeden z nich najdeme při rozmluvě Maryši s neústupnou matkou a pragmatickou Strouhalkou (Anna Slezáková-Miková), kdy v koutě sedící Stařenka stupňuje napětí a nervozitu pronikavým zvukem rozlouskávaných vlašských ořechů. Ostatně celá tato scéna je rozehrána do výtečně vypointované etudy. Tetka Strouhalka nejdříve odhalí svou poživačnost, když první pohár vína dopije dříve než je jí vůbec nabídnut, a poté se překotně začne cpát koláči. Závěr aktu pak korunuje výmluvným gestem - na bělostný ubrus rozlije celou láhev červeného vína, jako by tím nechtěně předznamenávala příští tragédii. Ve velké hospodské scéně třetího dějství zase hostinský a jeden ze štamgastů doprovázejí monolog opilého Lízala škodolibým zapisováním jeho oblíbených slovních obratů. Celé představení je pak objevně rámováno reprodukovanou zpovědí zestárlé Maryši vracející se z kriminálu. Především ženské postavy jsou vykresleny zřetelnými ostrými tahy. Platí to o hrdé a nesentimentální Maryše Alexandry Vronské, o jednostrunně uzurpátorské Lízalce Jaroslavy Tihelkové i o nebohé služce Rozáře Terezy Novotné-Mikšíkové. Mužští hrdinové působí mnohovrstevnatěji. Kamil Pulec v roli Maryšina nenáviděného manžela Vávry není zdaleka tak krutý a odpudivý, jak bývalo zvykem ho prezentovat, při posledním dialogu s Maryšou vzbuzuje pochopení a sympatie. Největší prostor k plastickému modelování svého hrdiny dostává Jiří Juřina jako Maryšin otec. Starý Lízal v jeho podání působí autenticky ve své sedlácké zarputilosti a vychytralosti i v opožděném žalu nad zkaženým životem vlastního dítěte. Uherskohradišťská Maryša je ze zcela jiného soudku než předchozí premiéry muzikálu Donaha! a dramatizace Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Má však s nimi leccos společného: poctivost režijního záměru, preciznost herecké práce, nepodbízivost a současného ducha.