Jak jste se vlastně dostala k divadlu? Naši se rozvedli a maminka-učitelka šla do divadla, kde se seznámila s hercem. Tak jsem takové falešné divadelní dítě, žiji mezi divadelníky. Pak mi řekli, že mám nějaký výtvarný talent. Asi to máme nějak v rodě, protože nevlastní bratr je štukatér, keramik, syn studuje na UMPRUM. Tady ve Slováckém divadle mě to baví, není to kolos, ale parta. Není Vám trochu líto, že převládá civilní líčení? Ubývá Vám práce. Mně neubývá práce. V jedné inscenaci jsme měli černochy, jindy zase hastrmánky. Dělala jsem mladého herce na starou postavu. Nemám pocit, že bych tu nelíčila. V Lišce Bystroušce je hodně herců nabílo nalíčených. Muzikál Donaha! – to je katastrofa na líčení, velice náročné. Děláme v něm třeba i tetování. Můžete tu mít salón krásy? Nemohu. Nejsem kadeřník. Tam bych neuspěla, tak jako kadeřník v maskérně. Dostanu škaredou paruku a vím co potřebuji. Když dostanu vlasy, tam nevím, co s nimi, protože to denně nedělám. Rodinu sice stříhám, ale cizí se bojím. Kadeřnictví jako takové mě nikdy nelákalo. Paruka je pro mě určitý obraz – musím ji vyprat, usušit, natočit, učesat… Podobně jako malíř s obrazem – musím něco domalovávat, až to vyjde. To mě nejvíc baví. Jak to řešíte, když někomu narostou hodně dlouhé vlasy… To se potom zkroutí a schovají pod paruku. Ale mladí nosí paruky neradi. Řeší se to převážně příčeskem. Ale kdyby přišel biedermeier, tak by se nedalo nic dělat. V tomto směru je asi náročná Liška Bystrouška… Vymysleli jsme to tak, aby to zvládla jedna maskérka – máme paruky nasazovací, herec nemusí mít bandáž, ani se nelepí. Paruka má alonžky, které se jen nasadí. Připevnili jsme tam pár ozdob, nastříkali na bílo a je hotovo. Ale pro herce hodně náročné - jedna herečka se například čtyřikrát mění z vrabce na slepici ... A která inscenace je pro vás nejnáročnější? Určitě Donaha! To je zvláštní, vždyť tam chlapi budou nazí? Ale třeba ženy tam mají až tři paruky. Musím počkat, až se převléknou, a na mě zbude ten nejkratší čas. Toto je pro mě náročné.