Matouši, když se připravujete na načtení audioknihy, předem ji pečlivě studujete, děláte si poznámky a značky, nebo naopak přijdete do studia a čtete?

Musím knihu předem minimálně jednou přečíst, jinak bych nemohl číst v pohodě a po významu nebo po situaci v příběhu. Někdy si i píšu poznámky, píšu si hodně výslovnosti, často si přepisuji dokončení vět z následující stránky, abych nemusel listovat ve čtečce, ze které knížky nejčastěji čtu. Ten čas strávený na přípravě je velký a velmi pečlivý. Proto taky dost knížek posouvám a odmítám, protože se na ně prostě nestihnu připravit. 

Co jste říkal na knihu Herec? Zaujal vás příběh Jana? 

Po této knize jsem hned sáhnul, je totiž sakra dobrá. Je to film, který si okamžitě promítáte v hlavě. Skvělá zápletka, která začíná nevinně, postupně dostává takové obrátky, až nemůžete přestat číst. A ta představa, že svůj život nemáte absolutně pod kontrolou a nic s tím nemůžete udělat, je naprosto hrozivá. Stejně na mě působil korejský film Oldboy. Herec je Oldboy na papíře. A teď i do uší… (úsměv)

Jste známý herec, vaše telefonní číslo by měl rád kde kdo. Stalo se vám někdy něco podobného jako hlavnímu hrdinovi knihy Herec?

Naštěstí ne. Ale myslím, že jsem i trošku jiný typ herce než Jan. Já vlastně ten obyčejný život, po kterém Jan touží, mám. A děkuji Josefovi Kubáníkovi, že od teď nikdy neodpovím na smsku, která začíná: „Ťuky, ťuky!“