Michale, co tě přivedlo k tomu, že jsi zatoužil vyjadřovat své názory veřejně prostřednictvím divadelní režie?
Já jsem nikdy nechtěl vyjadřovat své názory, já jsem chtěl dělat divadlo. O to, že se tím dají vyjadřovat názory, jsem se moc nezajímal a bylo mi to na škole také velmi často vytýkáno. Chtěl jsem se naučit, jak se divadlo vyrábí. A o to, co se tím říká, jsem se začal zajímat až mnohem mnohem později. Když jsem se rozhodoval, bylo mi sedmnáct...  šel jsem na režii rovnou z gymnázia. Lákalo mě živé umění a hlavně mě lákalo to, že jsem se chtěl dozvědět něco o světě a o sobě. A přišlo mi, že na matfyzu, kam jsem byl přijatý, to nezjistím. Byl to tedy takový pubertální vzdor, ale jsem rád, že to tak dopadlo.

Co hrálo roli v tom, že jsi přijal nabídku do Slováckého divadla a jak vnímáš jeho publikum, a tím i nastavení divadla?
Cítil jsem, že si chci odpočinout od svého souboru (brněnský Buranteatr, pozn. red.) a vytvořit něco sám s dosud mně neznámým týmem. A kde, když ne v Hradišti, které je od Brna tzv. „na dostřel“? A také mám moc rád individuální práci, když mám dostatek času se hercům věnovat. Malá scéna mi naprosto vyhovuje. Líbí se mi, že divadlo má pro město velký význam, herci se účastní společenského života města apod., nejsou zde do doby, než dostanou místo v Praze, ale proto, že zde opravdu chtějí být, a to je na atmosféře divadla velmi cítit. Je příjemné vidět, že divadlo tu má smysl, že tady koná opravdu kulturní službu.

S Davidem Mametem se nesetkáváš poprvé. Čím tě láká jako čtenáře a čím jako režiséra?
Láká mě tím, čemu se říká „dobře napsaná hra“. U Oleanny speciálně. Ten text dokáže odpovědět na všechno, co potřebuješ vědět. Není třeba žádné sekundární literatury, žádných složitých konstrukcí toho, o čem to je, nebo není. Mám pocit, že když se to zahraje tak, jak je to napsané, tak to stačí. V textu je cítit obrovská zkušenost divadelníka, protože Mamet je režisérem, hercem, tvůrcem několik vlastních divadel. Jsou zde schované návody na mizanscény, na orientaci, na intenzitu, na rytmus. To je tam všechno napsané. A není to v poznámkách, je to prostě napsané v hlavním textu hry. Trochu to připomíná Shakespeara, i když to je samozřejmě úplně jiný žánr. To mi imponuje jako čtenáři. Jako režiséra mě fascinuje neustálá nekorektnost, která ale nechce být provokativní. Už ve hře Sexuální perverze v Chicagu, což je hra ze sedmdesátých let, dokázal pojmenovat spoustu věcí, s nimiž se potýkáme dnes. Myslím, že být nekorektní, patří k umělecké profesi, a vědět o tom, že se chovám nekorektně, je dobrá cesta. Upozorňuje to na přepjatou dobu: dneska je mnohem menším problémem nevěra se sektretářkou, než když o ní na veřejnosti člověk řekne, že je to „pěkná kočička“, což je absurdní. Jazyk se stává mnohem větším problémem než samotné činy a morální způsobilost lidí, a mediální obraz je silnější než to, co daný člověk opravdu udělá. Myslím, že v tomhle je Mamet naprosto geniální nehledě na to, že u každé, byť sebepitoresknější figury jako je např. Charles Smith ze hry Listopad, ukazuje, že je to prostě jenom obyčejný člověk jako každý z nás.

Jak se díváš na politickou korektnost a motiv sexuálního „harašení“?
Komunikovat s ženami jako s potenciálními sexuálními protějšky, je, myslím si, v pořádku do té doby, pokud to té druhé straně nevadí. Pokud to druhé straně vadí, tak v tu chvíli se to stává sexuálním obtěžováním. Nejvíc mi vadí, že na tohle chování většinou poukazuje někdo, koho se to osobně příliš netýká. Osobně se považuji za celkem zábavného společníka a nechci se této pozice vzdávat jen kvůli nějaké korektnosti.

Jsi také  pedagogem na JAMU. Myslíš si, že je možné, že přijdou doby, kdy to takto napjaté jako v Oleanně bude i u nás?
Já myslím, že jo. Myslím si, že to hrozí. Co se týče soudních procesů, to ale asi ne. Myslím, že u nás nebylo postavení žen nikdy tak vyhrocené, jak v některých amerických státech. Taky si myslím, že už to ustupuje i v té Americe, že to byla taková módní vlna.