Pro Tři sestry jste zvolil zcela unikátní způsob zkoušení založený na improvizaci a bez fixního textu. Proč jste se rozhodl nevydat se klasickou cestou, ale na sebe i své kolegy si takto „upletl bič“?

Protože jsem dlouholetým setkáváním s Čechovem nabyl dojmu, že jemu nešlo striktně o text ve smyslu básnické kvality, kterou ale zcela nepochybně jeho dílo má, ale spíše o zachycení témat a principů, které chtěl sdělit. Snažíme se tato témata objevovat a prezentovat současným jazykem a současným myšlením.

Herci jsou při zkoušení vlastně neustále v jakési živé a tvořivé nejistotě. Ale co vy? Měl jste promyšlené, do čeho jdete, co a jak bude, nebo jste v té nejistotě od začátku do konce s nimi?

Nejistota je základ našeho povolání. Kdybych věděl, jak to dopadne, vůbec by mě nebavilo to dělat... A čím dál méně mi dává smysl věci promýšlet. Důvěřuji kolegům jako svébytným tvůrcům, a to nemyslím jen herce. Tato inscenace bude náročná i pro osvětlovače a zvukaře.

Dovedu si představit, co takový způsob práce přinese tvůrčímu týmu. Co z ní ve výsledku získá divák?

Pevně věřím, že podíl na té tvůrčí nejistotě, ale zároveň i té tvorbě. Jeho aktivní spoluúčast během představení bude nesmírně cenná. Každou jeho reakci vezmou herci do hry. A také si musíme všichni položit otázku, co dnes vlastně divadlo pro společnost znamená a co znamenat bude.

Před rokem jste říkal, že nemáte tušení, o čem jsou Tři sestry. Nakonec jste s nimi strávil víc času, než jste zřejmě původně plánoval. Měl byste na tuto otázku teď už jinou odpověď?

Tyto otázky jsou ošemetné. Jednak by má odpověď mohla vzít divákovi svobodu vidět to po svém, a také jakmile zúžíte dílo tohoto formátu do pár řádků v rozhovoru, myslím tím, když to dokážete, proč to pak vlastně inscenovat? Ale dobrá tedy. Tři sestry jsou o odvaze žít. A taky mohu parafrázovat inspirační zdroj, píseň Depeche Mode „Personal Jesus“. Domnívám se, že totiž nastává věk, kdy můžeme a budeme moci být každý sám sobě Ježíšem.