Poslední dobou hraješ většinou v komediích, naposledy ve Vycucnutí. Máš je radši? Asi nemám na vážné hry obličej, protože obsazení určují hlavně režiséři a dramaturgové. Tak to zkrátka bývá. Všimni si, že někteří velcí herci jsou zase spojováni hlavně s dramatickými postavami. Komedie mám ale radši, protože při jejich hraní slyším okamžitou reakci diváků. Vím, že jsem se strefil a že diváci jdou se mnou. To se pak herec uklidní, protože ví, že jde dobrou cestou. U vážných věcí je to těžší rozpoznat. Tak to teď bude změna. Skleněný zvěřinec moc k smíchu nebude… Ano, je to velké drama, ale nemám strach, že by divákům nebylo do smíchu. I v životě to tak přece je. Chvilku je ti zle, pak se směješ. Mnozí herci na otázku, ve které hře by si chtěli zahrát, odpovídají, že jsou jim blízké právě ty od Tennessee Williamse, autora Skleněného zvěřince. Čím to podle tebe je? Williams diváky pořád překvapuje. Dochází k novým a novým zvratům, a to mají rádi. Sedíš, říkáš si, aha, tak to teď bude pokračovat tak a tak a najednou kotrmelec a všechno je úplně jinak. To je možná také důvod, proč jeho hry patří k nejoblíbenějším. Dobrá, tak jaké kotrmelce nás čekají tentokrát? Ale to přece po mně nemůžeš chtít, abych popisoval děj, to by pak nikdo nepřekvapený nebyl. Hlavní postavou je matka, její postižená dcera a syn. Všechno je to ale hodně propletené a složité… Ve Skleněném zvěřinci jsou ale čtyři postavy. Kromě Jarušky Tihelkové, která hraje matku a Terezy Novotné – ta představuje onu postiženou dceru, se ve hře objeví ještě jedna důležitá postava. Hraje ji Zdeněk Trčálek a je velmi zásadní, protože přijde zcela nečekaně a všechno převrátí vzhůru nohama. Bude to hodně napínavé. Režisérem je Zdeněk Dušek, s tím se setkáváš už podruhé. Dělal jsem se Zdeňkem už Svačinku generálů, ale to byla úplně jiná práce. Šlo o komedii, a to je jiný žánr. Ale úžasné je to i tentokrát. Mám na jevišti moc rád ty hry, kde všechno plyne jako by nic, jako by to bylo v běžném životě, ale přitom je každé gesto propracované a přesné. Režiséři častokrát říkají, že nemají moc rádi hry, kde je moc postav. Jak je to s tebou? To záleží na hře samotné a samozřejmě i na tom kterém režisérovi. V Donaha! je nás snad třicet a jak to hezky jde.Vzpomínám si ale třeba na slovenskou inscenaci Koza, viděl jsem ji nedávno. Tam hraje po celou dobu většinou jen Juraj Kukura a Emilka Vášáryová a absolutně mě to dostalo. Najedou mi vůbec nevadilo, že tam nepřichází pořád někdo nový, aby se diváci náhodou nezačali nudit. Vzpomněls Emílii Vášáryovou – pokud se nepletu, tak se znáte osobně, že? Ano, když jsem psal diplomovou práci o jednom představení, kde hrála, oslovil jsem ji, jestli by mi s ní pomohla. Byla neuvěřitelně milá. Dala mi dokonce vlastní obhajobu její docentury, abych z ní čerpal, zvala mě k sobě domů, do divadel. Takže jste se spřátelili? Ale ne. Mně přišlo hloupé využít její nabídky - přijet do Bratislavy, jít se podívat divadla a pak jít k ní domů spát, i když mě několikrát zvala. Nebo jí zavolat, že bychom mohli zajít na kafe. Viděli jsme se jen několikrát a já jsem hlavně potřeboval dopsat tu diplomku. Vraťme se ke Skleněnému zvěřinci. V březnu musela být premiéra odložena, protože se zranila kolegyně. Jaké to je, vrátit se k práci po čtvrt roce? Já jsem se toho moc bál. Říkal jsem si, že se určitě vytratí všechny ty detaily, všechny drobnosti, že nebudu umět text, že se nám to bude rozpadat pod rukama. Ale kolegové mě uklidňovali, že to paradoxně může inscenaci pomoct. A pomohlo? Pravdou je, že jsme všichni překvapení, jak to jde dobře. Je stejně spokojený i režisér? Zdeněk hned po první zkoušce říkal, že má radost. Prý nemá pocit, že jsme nezkoušeli čtvrt roku, ale maximálně týden. To nás všechny hodně potěšilo a o to víc se těšíme na diváky.