Mezi hostující výtvarníky ve Slováckém divadle patří i Ondřej Mašek, který se zde objevuje již potřetí. Zatím vždy spolupracoval s režisérem Ladislavem Peškem. Poprvé na inscenaci Hildegarda aneb Rodinný horor z hradu Buchlova, podruhé to bylo na Romeu a Julii a nyní připravil scénu k inscenaci Sen noci svatojánské. Vystudoval scénografii na ALD - DAMU, pracuje jako ilustrátor a výtvarník, od roku 1999 spolupracuje s Divadlem bratří Formanů a od roku 2000 se jako lodník ČSPLO (Česká plavba Labsko Oderská) a člen DBF (Divadlo bratří Formanů) plaví po rozbouřených vodách Evropy na lodi Tajemství.Z jeho posledních výtvarných prací se nejvíce určitě psalo i mluvilo o inscenaci opery P. Glasse Kráska a zvíře v Národním divadle, na které se podílel jako jeden ze scénografů. Jak se člověk stane divadelním scénografem? Prostě, člověk si tak v poklidu řezbaří na střední škole a místo, aby v tom -jak se sluší -pokračoval, něco (že by Puk?) mu nakuká, že by se mohl přihlásit na loutkovou scénografii na DAMU - pověstném to ústavu! Přihlásí se, namočí se, a už se veze, už je v průšvihu, už to s ním jde z kopce, nebo po proudu. Vymýšlí loutky, dělá scény, stane se lodníkem ČSPLO, maluje návrhy, překládá kamiony, vrtá, rozbrušuje, svařuje - a vzpomíná na to lipový dřevo, co si do něj mohl řezat. Nejčastěji pracuješ s bratry Formanovými. V čem pro tebe spočívá největší rozdíl mezi prací v loutkovém a kamenném divadle? Loutkovém divadle? To mě vždycky trochu rozesmává, když si představím ty tři přetížené kamiony převážející naše "loutkové" Nachové plachty. Nebo těch 200 metrů překližky pod koníka v Krásce a zvířeti. A to nemluvím o 70 metrů dlouhé železné loďce s výtlakem 1600 tun. Tak ve velikosti ten rozdíl asi nebude. Ale je tu pro mě velký rozdíl ve způsobu práce. Zatímco v kamenných divadlech jsou přesně rozdělené role a funkce, tak my děláme v podstatě všichni všechno, nebo alespoň to, co kdo umí. Takže, když si coby scénograf vymyslím nějaký nesmysl, nejspíš mě nemine, že si ho budu muset taky vyrobit a možná s ním nakonec i hrát. (Nemluvě o tom, že si ho taky budu nakládat do kamionu, montovat do scény a připravovat před představením.) Těžko se ti stane, že s každým problémem musíš nejdřív za ředitelem dílen, ten tě pošle za ředitelem oboru, ten za vedoucím dílny (všichni ti blahosklonně vysvětlí proč to nepůjde) a ten teprve za někým, kdo to umí udělat a s tím už se snadno a rychle dohodneš, jak by to šlo. To naštěstí neplatí o Slováckém divadle, to je příběh z dílen Národního divadla v Praze. S Ladislavem Peškem pracuješ ve Slováckém divadle již potřetí. Kde jste se potkali? A co tě na práci s ním nejvíc baví? Potkali jsme se už na škole. Láďa studoval režii, já scénografii na ALD. Tam jsme spolu dělali dvě představení - Pískoviště a Markétu Lazarovou, což byla zároveň moje diplomová práce. Láďa se tenkrát držel zásady tří P: Pomalu, Potichu a Potmě. Ale mám pocit, že už ji nějak porušuje - budu se ho na to muset přeptat. A nejvíc mě na práci s ním baví, že není ten tip hysterického režiséra, co neustále vypadá, že se v nejbližší minutě nervově zhroutí pod tíhou uměleckého vyčerpání a, i když vím, že je třeba hrozně unavený, pořád se s ním dá normálně mluvit. William Shakespeare je pro většinu divadelníků nejvyšší metou. Jaké divadlo je pro tebe tím vysněným? Shakespeare určitě láká každého. I když pro výtvarníka je to asi trochu něco jiného. Nezáleží až tolik, jak je hra napsaná, spíš jaké má téma a kde se odehrává a tak. Na skvěle napsaném konverzačním dramatu u jednoho stolu se člověk tolik nevyřádí. I když možná... A co je moje vysněné divadlo? Ani moc nevím. Už odedávna jsem chtěl zkusit  Hobita, ale počítám, že se jich teď pár vyrojí, tak si to ještě nechám na později. A jinak bych rád zkusil něco !opravdu! malého. Sen noci svatojánské je plný kouzel, elfů a tajemství. Věříš, že existuje kolem nás svět, který je pro náš rozum nepolapitelný? Máš s ním nějaké zkušenosti? No určitě - třeba tajemný svět pravopisných pravidel mi zcela uniká a to jistě existuje mnoho ještě méně polapitelných světů! Ale elfové určitě neexistují! Sám jsem o tom s několika mluvil a všichni mi to potvrdili! Co tě na životě nejvíc baví? Spát. A taky už se těším  na hory - což mi připomíná, že si musím nechat nabrousit prkno. Není to nic moc velkodušného, ale teď mě zrovna nic chytřejšího nenapadá. Co tě naopak děsí? Ranní vstávání. Co tě v nejbližší době čeká? No tak snad po premiéře ty hory. A jinak, jestli myslíš práci, tak musím namalovat pár obrázků, co už dlouho slibuju, a na jaře začnem zase dávat do pořádku loď na různé festivaly a akce. A na začátku léta se bude znovu hrát Kráska a zvíře. Děkuji za rozhovor. Andrea Helmichová, Foto: Miroslav Potyka (Převzato ze Zpravodaje UH - Únor 2004)