Její povinnosti začínají už se zahajovací zkouškou nové inscenace. „Od začátku jsem s tou partou neustále. Často se totiž průběžně ve scénáři dělají nejrůznější úpravy nebo škrty a já o nich samozřejmě musím vědět, abych při napovídání řekla ta správná slova,“ popisuje Jitka Janečková. „Během zkoušek pak hercům rychle předčítám text, protože dostat ze dne na den do hlavy desítky stran prostě nejde, ale protože jsou všichni nesmírně šikovní a rychle se učí, jde spíše o jakousi jistotu, způsob, jak si texty lépe zafixují,“ říká.

Rozdíl mezi Shakespearem a komedií

Velmi pečlivá práce čeká nápovědu u veršovaných her, například Williama Shakespeara. „Tam se nedá změnit vůbec nic, texty musí být úplně přesné. Takže za herci při zkouškách občas chodím, říkám jim, kde dělají chybu, aby si to zapamatovali správně. Jiné je to třeba u inscenací, kde na nějakém tom slovíčku až tak nesejde. Takže když slyším, že na zkouškách nebo už i později u představení herec začal něco říkat jinak, tak to konzultuji s dramaturgem inscenace, zda to takto můžu nechat. Záleží na tom, jestli změna textu nemění význam situace,“ říká zkušená nápovědka.

Další fáze práce nápovědy přichází s generálkovým týdnem. „Tam už mi třeba režisér řekne, abych nenapovídala, nebo mě někdo z herců poprosí, abych mu řekla vždy jen první slovo věty a pak už mu ta další naskočí. Někdy třeba jenom šeptnu jedno slovíčko a pak mi herci i poděkují, a to mám radost, že jsem přece jen co platná,“ usmívá se.

A pak už dojde na samotné představení, nápověda sedí z pohledu diváků vpravo a na každém představení hlídá, aby všechno klaplo. „Nejlepší jsou divácky vděčné komedie, jako třeba Dva úplně nazí muži, kde se třeba jednou povede nějaký vtip, diváci na něj reagují, většinou se u něj pobavíme i my, a on už tam zůstane. Takže si ho jenom zapíšu do scénáře a je to,“ směje se Jitka Janečková. „Po každé premiéře taky vždy upravuji takzvanou náhradní neboli záskokovou knihu. Ta je potřeba, kdyby někdo musel vzít některou z rolí, aby se měl z čeho učit. Tam musí být zaznamenané všechny textové změny. Knihu pak předám tajemnici souboru,“ dodává.

Musíme si pomáhat

Jak Jitka Janečková říká, při své práci musí být stále ve střehu, ale má jistotu v tom, že celý tým drží při sobě a v případě potřeby si vypomůže.

„Většinou poznám, že se něco děje, že na jevišti text neplyne tak, jak by měl, a hned zpozorním. To pak vidím, že herec po mně loupne okem, pomalu se ke mně blíží. Jenomže občas je zrovna na druhém konci jeviště a já nemůžu hulákat tak, aby mě bylo slyšet do první řady. Ale i ostatní kolegové se v tu chvíli snaží pomoct, repliku nahodit, nějak napovědět,“ popisuje. „Třeba u muzikálů, jako je Zapeklitě! nebo Jesus Christ Superstar, se téměř nenapovídá, jen občas se herec chce ujistit, že začal správnou sloku. To pak přes hudbu můžu třeba i zakřičet. Chce to jen mít ten odhad, co je ještě slyšet k divákům a co už ne. Taky když kolem mě prochází herci na jeviště, občas mi nahlédnou přes rameno, aby si zkontrolovali, jak daleko je scéna a kdy přijde jejich narážka,“ dodává Jitka Janečková.

Oči, uši, hlas, záda a zadek

Mohlo by se zdát, že práce nápovědy je velice snadná. Že jen sedí vedle jeviště, čte pořád dokola text a sem tam zašeptá jedno slovíčko. Opak je ale pravdou.

„Jednou se mi stalo, že v inscenaci herci přeskočili celé dvě stránky. To pak musíte velice rychle hledat, kde se ve scénáři nacházíte! Nebo jsem třeba při jedné inscenaci musela doslova křičet. Na jevišti hrála hudba, do toho probíhala hlasitá konverzace, a aby mě herci slyšeli, šepot už nestačil. To jsem pak měla pěkně vyřízené hlasivky. Je to náročné na pozornost, musím ji udržet úplně stejně jako herci. Za jevištěm, kde sedím se scénářem, mám jen maličké světýlko, takže je to náročné i na oči. Musím pořádně napínat uši přes hudbu, aby mi nic neuniklo. Kolikrát mě bolí ruce, když čtyři hodiny na zkoušce držím scénář. A samozřejmě nemůžu jen hledět do scénáře, úplně stejně musím sledovat i dění na jevišti, abych věděla, že všechno běží, jak má,“ popisuje. „A nebudu vám ani říkat, jak mě bolí záda a zadek. Celé hodiny praktiky bez pohnutí sedět, to je pak člověk rád za pauzu, aby se mohl aspoň protáhnout. Paní doktorka mi říkala, jak mám na záda cvičit, ale to během představení dělat nemůžu,“ směje se energická žena.

Slepá fena a Ječné zrno

Jitka Janečková ve Slováckém divadle pracuje už od roku 2009. A ráda vzpomíná na spoustu vtipných i dojemných situací, které tam za uplynulých 16 let zažila.

„Třeba u Rychlých šípů si kluci vymýšleli různé jména indiánských náčelníků. Jednou jsme hráli na Buchově a Jirka Hejcman řekl: „Moje matka Slepá fena a můj otec Ječné zrno.“ A on tehdy to ječné zrno skutečně měl. To jsme se v zákulisí všichni váleli jeden přes druhého a od té doby se to ujalo. Pak občas ještě někdo něco vymyslel a všichni jsme čekali, co zase bude,“ směje se Jitka Janečková.

Náročná práce, při které si člověk odpočine

Jitka Janečová potvrzuje i to, co říkají všichni divadelníci, tedy že práci v divadle člověk zkrátka musí milovat.

„Je to dost náročné, rána, večery, víkendy, zájezdy. Často se mi stane, že jsem v divadle celé dopoledne, přijdu domů, jen se najím a chvilku odpočinu, a pak běžím zase na večerní zkoušku nebo představení a jsem tam až do noci. A tak to jde někdy celý týden. Ta práce je velmi náročná na rodinný život a obdivuji i herce, kteří mají malé děti. To pak chce mít zázemí v tolerantním partnerovi nebo v babičkách a dědečcích,“ popisuje. „Být v divadle mě ale prostě a jednoduše moc baví. Nesmím to říkat před mým mužem, ale kolikrát si tam odcházím z domu psychicky odpočinout,“ uzavírá se smíchem Jitka Janečková.