Několik otázek pro režiséra nejnovější inscenace SD (Obchodník s deštěm) Igora Stránského

„Díváš se k nebi a toužíš se dotknout hvězdy. Víš, že na ni nikdy nedosáhneš. A pak najednou sklopíš oči a vidíš, že tu zářivou hvězdu držíš v dlani." Lízina slova jsou Vaším oblíbeným citátem z Nashovy hry, ve které jste v  roce 1985 dokonce účinkoval v roli Fila. Jaké to je být hercem a poté režisérem Nashovy hry?

Musím začít ze široka. V pětaosmdesátém to bylo skvělé přestavení, ve kterém zářila Mirka Kolářová. Mne však inscenace příliš nechytila. Naštěstí jsem roli Fila alternoval s Lárym Kolářem a ten odehrál většinu představení. Asi se budete divit, proč právě já jsem měl takový neprofesionální přístup. On byl však možná až příliš profesionální...

Na jaře v roce šedesátém  jsem končil základní školu. Byl jsem přijat na gymnázium a za odměnu jsem jel s rodiči do Prahy, kde jsem mimo jiné navštívil i Městská divadla pražská. A tam jsem viděl hru Obchodník s deštěm. Hlavní role tenkrát hráli Dana Medřická a Radovan Lukavský. Byl to pro mne obrovský zážitek. A podotýkám, že jsem v té době ani trochu neuvažoval nad tím, že bych chtěl dělat divadlo profesionálně. Měl jsem tenkrát docela jiné zájmy, i když emocionální zážitek z Obchodníka umocnil stejnojmenný americký film s Katharine Hepburnovou a Burtem Lancasterem.

Když jsem se rozhodl, že svůj život zasvětím divadlu, věděl jsem, že mezi mnohými hvězdičkami, kterých bych se rád ve své kariéře dotkl, je i Obchodník s deštěm. Od osmdesátých let, kdy jsem stále více a více pracoval jako režisér, z původní touhy herecké postupně vznikala touha inscenátorsko-režijní. A když v roce 1985 režisér Pavel Doležal přišel s nápadem režírovat ve Slováckém divadle Obchodníka, bylo mi podobně, jako by mi někdo přebral milované děvče. Doležal odevzdal skvělou práci, ale já v koutku duše trochu žárlil a už tenkrát jsem si umínil, že si toho svého Obchodníka někdy později, ať už to bude kdekoliv, udělám také. Právě nyní nastala příhodná chvíle a já mám pocit, že tu svoji zářivou hvězdičku konečně držím ve své dlani.

Stěžejním tématem hry je volba mezi životem ve snu nebo v realitě. Je vám některá z postav blízká právě tím, že je třeba podobná i tomu, k čemu se ve svém životě přikláníte i Vy?

Obchodník s deštěm je skvěle napsaná hra a všechny její postavy nesou silná témata. Nejblíže mám však k Líze a Starmanovi. U těchto dvou osobností vzniká střet snu a reality. A nastane-li určitý souzvuk, pak je to určitá realita ve snu, resp. sen v realitě. Toto vše do šedého běžného života přináší Starman. Je to poeta, snílek a fantasta, který často svým výmyslům věří a sám mnohdy ani neví, co je skutečnost a co je sen. Jeho sny jsou podobné snům dítěte. Jsou svéráznou prevencí proti nudě a šedé skutečnosti. Jeho sny a postoje provokují takové lidi, kteří proměnili svůj život v účetní knihu, kteří považují radost za mrhání časem a štěstí za nepřístojnost. Jediným velkým nedostatkem Starmana je exaltovanost a velikášství. Je to odvážlivec, suverén, hazardér se sluncem v krvi i v duši. Vymyká se průměru a to provokuje. Vytváří napětí mezi každodenním životem a každodenní možností, která je však zcela vědomá. A Starman o této možnosti ví. Jeho životním stimulem je prosté „znovu". Proto ho nemůže vyvést z míry žádná porážka. Naopak on může svým „znovu" vyvést z míry každého a nakazit ho, nebo jím alespoň otřást. Starman nerozsévá nákazu pouhého snu, rozsévá nákazu víry v možnost, která je podle každého jedince buď uskutečnitelná nebo neuskutečnitelná. Jeho osobní neštěstí je v tom, že možnosti, které vidí, jsou přehnané a neproveditelné. Z vědomí možností, z víry v magické „znovu", roste Starmanova aktivita. Vzbuzuje nejenom neklid, ale přináší i vzpouru. A také paradox. Paradox snílka, který naučil jiné tomu, co sám nedovede - uskutečnit sny. Je dost lidí, kteří v sobě Starmana nosí. K těm se hlásím i já. Když člověk v sobě nemá alespoň trochu „starmanovštiny", postrádá fantazii. A bez té se nedá dělat žádné umění.

Jak se režijně vypořádáváte s metaforickými odkazy autora - jakými jsou např. déšť a sucho? Máte rád jevištní metaforu?

Mám. Ale musí být chytrá a musím vědět PROČ. Když není vláha - příroda vadne a hyne. Když není láska - umírá srdce. Pěkná metafora. Nebo ne?

Jaké divadelní sny se Vám splnily?

Ještě jsem nedozrál, abych začal psát memoáry. Takže do své třinácté komnaty Vás zatím nepustím.

Nashova hra má ne nadarmo podtitul „romantický western". Nakolik je nutné, aby se z romantiky nestal sentiment? Myslíte si, že je romantika současnému divákovi blízká?

Myslím si, že by měla být. Mám jedno velké přání - Buďme zase lidmi. Tato doba zběsile uhání. Zastavme se alespoň na chvilku, na chvilečku a usmějme se na ty, co jsou kolem nás.

 

Za rozhovor děkuje Hana Hložková