Zvolil neobvyklou formu, která byla založená na improvizaci herců, kteří znali jen situaci, charakteristiku postav a odkud a kam má situace dojít – vše ostatní už záleželo na nich. A risk se vyplatil. Kromě návrhu na Inscenaci roku se Tři sestry dočkaly mnoha dalších úspěchů včetně pozvání na celkem tři prestižní festivaly. Kolik kuráže musel režisér sebrat, aby se pustil do tak odvážného projektu?

„Odvaha je asi silné slovo, nebylo to tak dramatické, jak to možná působí. Od vedení divadla jsme dostali důvěru pro jistý druh experimentu a tím pádem i risku. Dokonale jsem znal soubor, který navíc s tímto postupem dobrovolně souhlasil – alespoň doufám, že to bylo dobrovolné,“ usmívá se režisér.

„Nemám nikdy dopředu ani ponětí, jestli a jak něco bude fungovat. To zásadní pro mě bylo ve fází obsazování rolí, kdy jsem musel v zásadě odhadnout, jestli mají herci s postavu něco společného. A těší mě, že i po mém odchodu ze Slováckého divadla jsem mohl opět potkat tento skvělý soubor,“ dodává Michal Zetel.

Co napsal o Třech sestrách teatrolog Michal Zahálka

„Herci nemají fixní text, dané jsou jen rámce situací a jejich naplnění je dílem momentální improvizace. Přinejmenším na premiéře to fungovalo znamenitě. Zmizel prostor pro povšechně pseudočechovovskou zádumčivost a patos a zbyla tragikomedie se spoustou vtipu, ale také koncentrovaného trapna a ryzího smutku. Klíčový je samozřejmě znamenitý soubor, obsazení nemá slabý článek. Na premiéře výrazně vynikal třeba Tuzenbach Zdeňka Trčálka, trapně, nadějeplně a přece nešťastně zamilovaný do zdvořile nedostupné krásky Iriny v podání Mímy Krajčové. Nebo Jiří Hejcman, jehož Solený coby válečný veterán stižený posttraumatickou stresovou poruchou konečně dává smysl jinak než jako takový ten podivný morous, jak se obvykle hrávává. Vždycky jsem se posmíval nejmenovanému kritikovi, který neváhal v lednu volat, co bude inscenací roku. Ale řekněme, že na tuhle budu myslet dost určitě.“