Jak jste se stal Mirkem Dušínem?
Bylo to před prázdninami v roce 2000, kdy za mnou přišel režisér Robert Bellan s nápadem nastudovat Rychlé šípy a mně nabídnul postavu Mirka Dušína. Kývnul jsem, ale hlodala ve mně nejistota. Když jsem pak byl s kamarádem na pivu, říkal jsem mu, že nevím, nevím, jak to dopadne. Uvědomoval jsem si totiž velké riziko plakátovosti, černobílosti těch komiksových postav. A u Dušína to platilo dvojnásob. Měl jsem pocit, že ani ve známém seriálu "nadpřirozená" postava Mirka příliš nefungovala. Snažili jsme se tedy s Robertem najít cestu, jak Dušína obohatit o další rozměr a přitom komiksovou předlohu nijak nepopřít. Neříkám, že se to povedlo, ale reakce diváků mi dávají naději...

Říká se, že při zkoušení jste vypili litry burčáku a proto vám to tak dobře šlo.
Osobně si nevzpomínám ani na jednu zkoušku s burčákem. To už jsou ty legendy, co se o komedii šíří a my je...někteří kolegové je nevyvracejí.

Takže alkohol vám nepomáhal a vy jste se na každou zkoušku pilně připravoval? To zní jako z Rychlých šípů.
Opravdu. Hodinu, dvě jsem vždycky mezi zkouškami seděl doma, opakoval si vše z předchozích dnů a vymýšlel gagy, pointy jednotlivých situací. Nikdy předtím ani potom jsem se herecké přípravě tolik nevěnoval.

Žádné Bratrstvo kočičí pracky vám přípravu nenarušovalo?
Vlastně jednou – hráli jsme za divadlem fotbal s jednou takovou partičkou a děvčata - fanynky soupeře měly nasmaženou hromadu bramboráků a upečené buchty. Nabídli mi a protože já jídlo nikdy neodmítnu, tak jsem si obojího s chutí dopřál. Bylo mi divné, že se všichni tak potutelně usmívají a až pak jsem zjistil, že to všechno bylo doslova napěchováno marihuanou. Docela mě to naštvalo, ale už jsem to měl v sobě a musel jsem jít zkoušet Rychlé šípy.

To ta zkouška musela vypadat…
Bylo mi zle, všechno se to se mnou točilo, měl jsem pocit, že mám v hrozně malé lebce dva mozky. Do pocitu ctnostného Mirka Dušína jsem se dostával dosti těžko. Rozhodně marihuanu jako přísadu do buchet či bramboráků nedoporučuji. A vlastně vůbec.

To bylo ještě před premiérou. Tušili jste, jak dopadne?
Jak se to představení začalo vyloupávat, tak jsme měli příjemný pocit, že by se to mohlo povést. Ale ten netrval dlouho. Na jednu zkoušku se přišla podívat naše kolegyně Terezka Mikšíková a vůbec se nebavila, tvářila se rozpačitě, takže nás elán zase přešel.

Jak dlouho vám ta nejistota vydržela?
No, ještě pár dnů před premiérou jsme v jednom rádiu tvrdili, že nám bude stačit, když komedie udělá deset, patnáct repríz. A mysleli jsme to zcela upřímně, to si pamatuji. Žádná falešná skromnost.

Kdy se dostavil první velký úspěch?
Když jsme zvítězili na festivalu Dítě v Dlouhé. Bylo to asi půl roku po premiéře.Vzpomínám si, jak mi tu zprávu telefonoval Robert Bellan a končil slovy: „Dovedeš si představit, co teprve teď nastane?“ A měl pravdu.

Přicházely nabídky ze všech koutů republiky…
A my jsme všude jezdili. Mělo to něco do sebe. Protože se nám občas stane, že od diváků dostaneme láhev slivovice, jako zrovna nedávno od naší paní vrátné, či dobrého vína, ale kdy to máme vypít? V divadle samozřejmě nemůžeme, po představení každý hned pospícháme domů, takže delší zájezdy jsou, či spíše byly, ideální. Nejraději s kolegy vzpomínáme na Rakovník. Cesta zpátky trvala snad šest hodin, takže při návratu bylo hodně veselo.

Slyšel jsem, že jste okouzlili obsluhu jedné benzinky.
Ano, již po půlnoci jsme v oné veselosti zastavili u Jihlavy na jedné benzince na bagety a nakonec jsme si tam i bezva zatancovali. Obsluha z nás byla tak nadšená, že jsme odjížděli asi po tři čtvrtě hodině a vezli si jako dárek bednu šampaňského. A bylo ještě veseleji...

Během osmi let od premiéry jste se ale setkali i s celou řadou slavných osobností. Kdo na vás zapůsobil nejvíc?
Absolutní prvenství drží Bolek Polívka. Je to tak vnímavý, hodný a slušný člověk, až je to k nepochopení. Skutečně. Jak se někde potkáme, vždycky se k nám zná, když jsme slavili 250. reprízu, tak on zrovna hrál tady nedaleko a nemohl přijít na představení, tak se za námi aspoň stavil po skončení na kafe. A taky má fenomenální paměť - trochu mu ji závidím - když jsme se asi po roce viděli, hned se mě ptal, jak se daří malé Veronice a na spoustu dalších detailů. Mám Bolka vážně rád, moc si ho vážím a kolegové, myslím, taky.

S Bolkem Polívkou jste si rozuměli i na poli alkoholu, že?
Tak to pozor! Je pravda, že když jsme poprvé přijeli do Olšan, abychom se dva měsíce před natáčením Manéže seznámili, tak jsme se seznamovali jako staří přátelé, opravdu poctivě. Zdeněk Trčálek dokonce při odchodu z farmy spadl do nějaké mlátičky a vrátil se domů celý potlučený. Ale při práci je Bolek absolutní profesionál. Jakmile jsme Manéž točili, tak se během celého týdne ani nedotknul alkoholu. Dokonce když jsme si šli po jednom natáčení u něj v Olšanech na pivo a zvali jej, tak si dal jednu kolu a šel spát.

Co další osobnosti?
Bylo jich hodně. Richard Muller se s námi vyfotil a požádal, abychom mu fotku pak poslali, aby měl důkaz, že opravdu narazil na Rychlé šípy, moc milá byla Alena Zárybnická, paní Hana Hegerová, Tomáš Hanák se pak na nás šel podívat v Praze v divadle Sklep, jen pro Kamila Střihavku jsme byli moc estrádními. Ten je asi odkojen Bratrstvem. (smích)

Vystoupili jste nejenom v Manéži, ale také v mnoha dalších pořadech. Jak na ně vzpomínáte?
Byla to dobrá zkušenost, zábava, i práce. Když jsme točili galavečer Pomozte dětem!, tak jsme dostali od produkce kazetu a na ní závěrečnou písničku, kterou jsme se měli do dalšího dne naučit, protože ji v závěru zpívali všichni účinkující. Ale hledejte v Praze přehrávač. Tak to vypadalo vždycky tak, že jsme se všichni nasoukali do auta, které jsme měli před hotelem, tam si to třikrát, čtyřikrát pustili, zkusili si zároveň v náznaku choreografii, rozhoupali vůz a pak zase vystoupili, zamkli a odešli. A to několikrát denně. Myslím, že ty otazníky lítají nad hlavami recepčních dodnes. Druhý den jsme se nestačili divit. Písničku jsme uměli jen my a Chinaski. Ostatní asi neměli tak vybavený vůz.

Vypadá to, že život s Rychlými šípy je jeden velký flám…
To tak jenom působí, kdybychom flámovali, tak tři stovky repríz rozhodně nezahrajeme. A ne vždy nám bylo do skoku. Kdysi například jeden šéfredaktor uveřejnil mystifikační zprávu, že jsme se někde opili, zmlátili obsluhu a vykradli hospodu. I když z toho článku bylo zřejmé, že jde o nadsázku, nedovedete si představit, kolik lidí to vzalo vážně.

Přicházeli jste o diváky?
To možná taky. Každopádně jsme museli čelit několika velmi pohoršeným telefonátům a lidi, kteří mě běžně zdravili na ulici, zdravit přestali. Marně jsme vysvětlovali, že šlo o legraci. Je ale pravda, že na základě tohoto zážitku vím, že někteří uvěří novinám, i kdyby tam byl sebevětší nesmysl. A když si uvědomím, že nejprodávanějším deníkem u nás je jistý bulvární plátek, tak je mi těch lidí trochu líto. Těch o kterých se píše a ještě víc těch, co si to kupují.

Ale těch pozitivních zážitků bylo ale víc, ne?
Rozhodně. Diváci nám třeba posílají dárky. Dostali jsme balík buchet, divačky nám upekly a při jednom představení předaly velký dort ve tvaru vlajky Rychlých šípů, každý máme doma hadrovou figurku své postavy a nedávno pro nás jedna divačka vymyslela zbrusu nový příběh a poslala nám jej již zpracovaný v komiksové podobě. A bylo toho mnohem víc, na všechno si nevzpomenu - nemám holt tu Bolkovu paměť - ale určitě nejdojemnější byly dvě holčičky, které k nám na představení přijely s rodiči až z Třebíče a tak jsme se jim líbili, že pak doma nabalily to, co měly nejradši – kousek čokolády, umělohmotné příbory, žvýkačku – zkrátka jejich největší poklady. Praktický význam tohoto balíčku byl pro nás nulový, ale ve skutečnosti byl plný té nejúžasnější energie do dalších repríz.

Dnes vás čeká repríza s pořadovým číslem 300. Chystá se na diváky něco speciálního?
Určitě! Ovšem v tuto chvíli mohu prozradit jen jediné. Opět proběhne tradiční dražba, takže by u sebe měli mít diváci dostatečnou hotovost. Výtěžek dražby půjde samozřejmě na dobrou věc - jsme přece Rychlé šípy!


David Vacke

- narodil se v roce 1976 v Uherském Hradišti
- od roku 1985 hrál ve Slováckém divadle dětské role
- v roce 1994 získal angažmá
- je známý především jako Mirek Dušín, diváci si jej ale pamatují z celé řady dalších postav, naposledy se objevil v muzikálu Adéla ještě nevečeřela
- jeho manželkou je herečka Irena Vacková, mají spolu dceru Veroniku
- je dvojnásobným mistrem republiky v subbuteu, jako kapitán českého národního týmu vybojoval s mužstvem na MS v Dortmundu 6. místo
- v poslední době propadnul golfu