28. 1. 2011
Poklona až k zemi Slováckému divadlu, ve kterém si dramaturgyně Iva Šulajová s režisérem Jakubem Macečkem troufli na Modré květy Raymonda Queneaua vystřeleného do vesmírných sfér ze surrealistické družiny André Bretona. U nás francouzského experimentátora známe trestuhodně pořád jen podle Louisem Mallem (Výtah na popraviště, Milenci, Soukromý život, Viva Maria, Atlantic City) zfilmované a pro neodolatelnou prostořekost oblíbené Zazie v metru. Jenom fajnšmekři oceňují jeho Stylistická cvičení nebo Techniku románu.
Recenzi J. P. Kříže uveřejnil deník Právo 20. ledna.
Do světa ticha a snů
Glosa pro všechny, kteří se v divadle chtějí bavit: Na Modrých květech se nasmějete, až vás bránice budou bolet. Realita se v tom kousku prolíná se snem, třinácté století s časy Johanky z Arku nebo s dobytím Bastily, ale hlavně se současností.
Queneau nikdy nejde pro peprné slovo daleko, a tak vévoda d’Auge (Josef Kubáník), Cidrolín (Martin Vrtáček) i Mouscaillot (Kamil Pulec), všichni opojení fenyklovou trestí, klejí jadrně, vraždí nešetrně a pykají vlažně. Kostýmy Evy Jiřikovské hýří tvary a barvami, hudba Davidy Smečky se rýmuje s epochami a jejími lidmi. Skvělé!
Sentence pro bloudy, kteří divadlo vnímají jako posvátný chrám: Ano, rýmování je to správné slovo. V Modrých květech se romantické snílkovství rýmuje nejenom se slovy, ale i s pochybami o smyslu dějin, vědy o lidských neštěstích. Musíte ty pomněnkové kvítky vyrůstající z bahna zbavovat slupek, jako by to cibulky byly.
Před milci a milkami Thálie se otevírá svět fantazie, která umožňuje ve snu být někým tak živým, a třeba herojským, že po probuzení zapochybujeme, jestli jsme zase tím, kým jsme byli před usnutím. A Modré květy nám to nechtějí vyvracet. Potvrzují křehce a s pohlazením, že hrát si a snít znamená věřit ještě člověčím iluzím.
Osmičky – žádná kouzla
Esej by se o takové inscenaci napsat měla. Poezii ale vytlačuje mela každodennosti. Češi věří na osmičky v letopočtech, proto jsou jejich dějiny a politika tak drobečkové. Queneau v Modrých květech objevil pro Francouze magickou periodu - stopětasedmdesátku (1264, 1439, 1614, 1789, 1964, 2139). Na to poslední vročení se za života zvlášť těšil.
Na hercích na jevišti je vidět, že hrají - a hrají si s nezdolatelnou chutí. Od Pavla Hromádky jako vyvolávače a snového magika Mr. Drýmra až po batohy obtěžkané Kempířky ze všech koutů světa Jaroslavu Tihelkovou, Annu Slezákovou-Míkovou a Kamilu Hromkovou. Třiadvacítka postav mezi nimi potvrzuje, že svět je divadlo.
J. P. Kříž
Slovácké divadlo Uherské Hradiště - Raymond Quneau: Modré květy. S využitím překladu Jiřího Pelána zdramatizovali Jakub Maceček, Gabriela Macečková, Vladimír Fekar. Režie Jakub Maceček, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Jiřikovská, hudba David Smečka, hudební nastudování Josef Fojta, pohybová spolupráce Hana Halberstadt-Charvátová. Světová premiéra 15. ledna, psáno z reprízy 17. ledna 2011.