David Macháček: Les Misérables – Bídníci. Geniální muzikál plný neprvoplánové, promyšlené a neokázalé hudby. Skvělé herecké a pěvecké příležitosti pro herce ke hraní, ale i pro diváka ke koukání. 

Josef Kubáník: Mám rád každý muzikál, ve kterém nehraju. Sám totiž pohybem nevládnu, při tanci vypadám jako po obrně, mám problém udělat krok sun krok, překážejí mi nohy i ruce, a tak se raději dívám na kolegy a jejich brilantně provedené otočky, zvedačky a jazzové figury, než abych jiné sužoval pohledem na mě. Ovšem v parodii na muzikál si rád zahraju hlavní roli.

Monika Horká: Inu, jsem založená spíš „činoherně“. Přesto mám pár muzikálů srdcovek. Třeba My fair lady. A nejen proto, že předlohou je Pygmalion od Shawa. Velice se mi líbí i libreto od Lernera. (Mimochodem ten Lerner byl vtipný chlapík! Tvrdil například, že kašel v divadle není respirační onemocnění, ale kritika… Vždycky, když se v sále začne kašlat, vzpomenu si na to.)

Pavel Hromádka: První muzikál, který jsem kdy viděl, byl Jesus Christ Superstar. Původní filmový, čili v angličtině s českými titulky. Bylo mi tehdy 19 let a tento hudební film byl pro mě zjevením. Nenapadlo mě do té doby, že by muzikál mohl vypadat nějak takto – bigbít, myšlenka, přesah, angažovanost (politickou, náboženskou i osobní angažovanost herců a tanečníků jsem z toho cítil), výkony úžasné s naprostým nasazením. Žádná formálnost a zábavychtivost, jak jsem si do té doby o muzikálech myslel. (A o mnoha tak smýšlím dodnes.) Pak jsem ještě viděl muzikál Hair, taky ve filmové podobě v původním znění. Takové projekty v podobě muzikálů mají podle mého smysl. Nějak se k něčemu vyjadřují a na rozdíl od činohry jsou rozšířeny o dokonalou hudební, pohybovou, stylovou formu, která je samostatným jazykem. Není činoherní, je muzikálová. Pěkné zpívání s koketními choreografiemi, to mě ale nebere... Já si prostě přeju, aby „o něco šlo“. Ať už v knížce, písničce, básni, činohře, opeře, muzikálu, soše, obrazu či já nevím, jaké druhy ještě umění může mít. I v zábavě může „o něco“ jít. Klidně i o život. A přesto to může být sranda. Jestli o nic nejde a chceme se jen dívat či poslouchat něco sladkého, tak k tomu se moc nehlásím.

Jitka Hlaváčová: Moc nesleduji, jaké nové tituly muzikálu se objevují na divadelní scéně, a ani je příliš nevyhledávám. I když si i ráda zatancuji a zazpívám, mám mnohem radši činohru. Pokud se ale k muzikálu u nás v divadle dostanu, mám ráda ty, které mají silný a zajímavý příběh, skvělou muziku s několika hity, velkolepá taneční čísla a prostor pro herecké příležitosti. Takový pro mě byl například muzikál Pokrevní bratři, Cikáni jdou do nebe, Sugar – Někdo to rád horké či Donaha. A Chicago k nim bude určitě také bezesporu patřit!

Petra Staňková: Nejradši mám muzikál Pomáda. Když jsem byla malá, tak jsem si neustále zpívala písničku Letní láska a měnila hlasy podle toho, jestli zpívala Sandy nebo Danny. U toho jsem v obyváku skákala po gauči a fantazie jela na plné obrátky. Dnes jsem vděčná, že si díky divadlu můžu zahrát v jakémkoliv muzikálu, protože s mým hudebním talentem je to spíš zázrak, že mě neschovávají za oponou, ale dovolí mi jít i před diváky.