Já si zpívám téměř pořád. A nejenom písně z Cikánů. Hudbu miluji tak bezostyšně, že si vůbec nedovedu představit, že by nebyla. A přitom by mohla nebýt. Ale byl by to tak smutný svět, že bych v něm snad ani nechtěl žít. Notuji si neustále v duchu i nahlas. A když jsem byl ještě dítě, tak jsem s tím měl problémy ve svém rodišti. Když jsem totiž ráno jezdil autobusem do školy, prozpěvoval jsem si - aniž bych to tušil - prý docela nahlas na celý autobus. A Nový Lískovec, odkud pocházím, byla v té době poměrně malá víska na předměstí Brna. A sousedky se ptaly mé babičky: „Není ten váš vnuk nějaký retardovaný? Von si pořád něco mumlá a prozpěvuje..." A nebožka babička, aby odvrátila podezření místních drben, že jsem blázen, jim trpělivě vysvětlovala, že si opakuji texty do divadla. Ale v soukromí mne potom prosila svou krásnou něžnou brněnštinou: „Ty, Rádku...nezprozpěvuj si radši v tém autobuse... sósedky z toho pak majó druhý Vánoce..." A já jsem se pak musel strašlivě soustředit na to, abych si nezačal v dopravním prostředku zpívat. Zrovna nedávno se mi v pražském metru stalo, že se na mne s obdivem koukala krásná dívka. „Asi jsem jí sympatický...", blesklo mi pyšně hlavou, jenže vzápětí jsem si uvědomil, že si zrovna prozpěvuju část písničky z muzikálu Adéla ještě nevečeřela a překvapená slečna se ode mne v metru právě dozvěděla, že:"...Rád bych hýčkal bliznu tvou / Jsi nejkrásnější květinkou...", proto ten její úžas. Jak vidíte bláznem do hudby jsem zůstal i v pokročilém věku. A zůstal jsem jím rád.